Residence 09 v galerii FUTURA

Výstava Residence 09 představuje díla tří zahraničních umělců, kteří se v posledních čtyřech měsících zúčastnili rezidenčního programu v Praze. Dalo by se říct, že všichni tři se ve vystavených dílech vypořádávají se svými dojmy a inspiracemi z pražského pobytu, ovšem každý zcela jiným způsobem. Marlon de Azambuja se zamiloval do pražské kubistické architektury, Tamás Kaszás se rozhodl přetvořit staré symboly komunismu do zcela nových forem a chilská umělkyně Manuela Viera-Gallo vyzývá návštěvníky pomocí originální interaktivní instalace k odhození zažitých stereotypů.

Residence 09|foto: Press kit

Druhá výstava představuje dílo švédské umělkyně Marii Lindberg. Ta v České republice vystavuje úplně poprvé, a jak se nám v rozhovoru přiznal kurátor výstavy Mats Stjernstedt, on sám je zvědavý, jak budou čeští návštěvníci na Mariino dílo reagovat.

Maria Lindberg vystavuje v České republice úplně poprvé, takže ji možná mnozí Češi až tak dobře neznají. Mohl byste Mariu a její dílo českým návštěvníkům ve stručnosti představit?
Maria je dle mého názoru jedna z nejzajímavějších švédských umělkyň, proto si myslím, že návštěva její výstavy v centru FUTURA určitě stojí za to. Maria jako umělkyně má svůj vlastní hodně osobitý styl. Tahle výstava je takovou soubornou kompilací její dosavadní tvorby. Jsou tady věci z počátku 80. let, kdy Maria začínala tvořit, ale jsou tu k vidění i její úplně nejnovější díla ze současnosti. Řekl bych, že většina její tvorby by se dala zařadit do škatulky konceptuální umění. A to je hodně zajímavé, protože my ve Švédsku nemáme moc silnou tradici, co se konceptuálního umění týče, takže Mariina tvorba byla a je v rámci Švédska hodně unikátní. Jsem sám zvědavý, jaký ohlas a jaké reakce vyvolá její práce tady u vás v České republice.

Maria Lindberg: Závěs který je přílíš krátký / A Curtain That Is Too Short ,1999|foto: Press kit

Myslíte, že čeští návštěvníci budou na její dílo reagovat jinak než Švédi?
Abych řekl pravdu, tak já sám ani nevím, jaké ohlasy mohu od českých návštěvníků očekávat. Právě proto bylo pro mě tak zajímavé tuhle výstavu připravovat, i pro mě je to takové dobrodružství. Ale myslím si, že by její práce mohla alespoň část lidí oslovit, protože i někteří čeští umělci, které znám, hovoří ve svých dílech podobným uměleckým jazykem jako Maria.

Bylo pro vás těžké vybrat díla pro tuhle výstavu? Určitě tu nejsou všechny Mariiny práce. Bylo obtížné rozhodnout, které pro výstavu v Praze vybrat?
A víte, že mi to ani tak těžké nepřišlo? Chtěl jsem, aby tu byla zastoupena celá její dosavadní umělecká tvorba, aby tu byly jak věci z 80. let, tak i to úplně nejnovější. Myslím, že se mi nakonec podařilo vybrat ta opravdu klíčová díla. Důležité pak bylo, doplnit tahle klíčová díla dalšími zajímavými kousky tak, aby si někdo, kdo o Marii nikdy neslyšel, dokázal udělat dobrou představu o tom, co vlastně Maria Lindberg dělá a aby pro návštěvníky byla výstava co nejzajímavější.

Kdybyste tedy měl vypíchnout ta klíčová díla na této výstavě, která by to byla?
Mně osobně se líbí všechna její díla, ale hodně důležité jsou například dopisy, které si Maria psala s nejrůznějšími švédskými výrobci potravin. Tohle je věc, kterou Maria udělala v roce 1983 a je to jeden z jejích raných uměleckých počinů. Maria tehdy studovala na umělecké škole a dostala se do kontaktu s umělci, kteří patřili do hnutí Fluxus. Jejich způsob myšlení a vyjadřování se jí zalíbil, ale tehdy to ve Švédsku podobní umělci měli hodně těžké. Tehdy se ve Švédsku za to "pravé" umění považovalo hlavně malířství a nic takového jako konceptuální umění nikdo neuznával. Dá se říct, že to byl tehdy pro Mariu docela boj prosadit si svou. Další klíčovou věcí na výstavě je dle mého názoru i film nazvaný Friday 13th. Ten film trvá přes pět hodin a ukazuje zdánlivou jednoduchost Mariina díla. Ale tahle jednoduchost dovoluje Marii být velice komplexní. Čas hraje v tomto filmu hodně důležitou roli a máme možnost vidět jistou akci od jejího počátku až do jejího dokončení. Maria je totiž velkou zastánkyní práce s reálným časem. Je tu i několik věcí, které se zatím nikdy na žádné výstavě neobjevily. Například krátký film Já jako Ewe, který vznikl v roce 1993.

Kdybyste měl závěrem dát případným návštěvníkům nějakou radu, aby si výstavu co nejvíc užili, co byste řekl?
Dopřejte si hodně času a buďte skutečně pozorní. V mnoha dílech jsou skrytá poselství a některá díla jsou sama o sobě dobře skrytá. Takže se nevyplatí proběhnout tuhle výstavu během několika minut, ale ponechte si na její prohlídku hodně času a snažte se bedlivě propátrat každý kout výstavy.