The Roots: Zádušní mše za americký sen

Místo glorifikace života dealera přemýšliví Roots spíše pitvají okolnosti, které provázely rozhodování v klíčových okamžicích hrdinova života. A aby to nebylo málo, tak vypráví celý příběh pozpátku. undun začíná posledním pípnutím srdečního monitoru a končí početím.

The Roots nikdy netočili vyloženě optimistický pop, nicméně jejich poslední tři studiové desky Game Theory, Rising Down a How I Got Over nabízí obzvláště temný obraz současné Ameriky, v níž není místo pro sny ani naději. Loňský pokus o pozvednutí ducha národa na albu Wake Up! obsahujícím coververze ze zlatých časů soulu je určitým předělem v jejich kariéře. Soudě už podle ústředního příběhu, undun rozhodně nevypráví o žádných příjemných věcech, hudebně je ale ve znamení návratu k písňové jednoduchosti a přímočaré energii starších nahrávek. A hledání naděje věnuje přinejmenším stejnou pozornost jako vykreslování depresivního světa městské džungle.

undun je především kronikou života generace fiktivního hrdiny desky – Redforda Stephense, který se podle bookletu i důmyslné životopisné mystifikace v podobě mobilní aplikace narodil v polovině 70. let a zemřel v roce 1999. Ke stejné generaci patří i bubeník ?uestlove a rapper Black Thought – dva hlavní představitelé The Roots – a předposlední rok tisíciletí je zároveň letopočtem, v němž The Roots dostali svoji první Grammy. Black Thought i hosté Phonte, Big K.R.I.T. či pravidelný spolupracovník Dice Raw přistupují k tématu obdobně – jejich texty se točí kolem otázky, co by se stalo, kdyby sami zvolili místo hudby cestu zločinu. Stephens se v jejich vyprávění míhá jaksi mimochodem, stejně jako si špatnými rozhodnutími jaksi mimochodem podřezává větev sám pod sebou.

TheRoots – undun|foto: Def Jam Recordings

Hiphopový oktet z Filadelfie působí už skoro tři roky jako doprovodná kapela v televizní show komika Jimmyho Fallona. Skoro se zdá, že pravidelné hraní od pondělí do pátku kapelu zocelilo a zároveň ji naučilo dělat věci jednodušeji než předtím. Na nové desce odhodili The Roots všechno předvádění a berličky a zůstal jen tah na bránu. Skladby Sleep, One Time nebo The OtherSide nemusí vymýšlet nic převratně složitého, rytmickou sekci obvykle doplňuje jen jednoduchý klavírní nebo syntezátorový „riff“. A stačí to. Díky podobným výrazovým prostředkům zní deska mimořádně kompaktně, k čemuž přispívá i to, že si vystačí s necelými 40 minutami stopáže.

Zádušní mše za americký sen končí čtyřdílnou suitou, která odstartuje neo-klasicistní klavírní miniaturou Sufjana Stevense Redford původně použitou na desce Michigan a vyvrcholí freejazzovým soubojem ?uestlove a pianisty D. D. Jacksona. Tento orgasmický moment má možná evokovat početí, po něm už následuje jen minutový smyčcový part Finality. Zrození je začátkem konce a smrt místo, kam všechno směřuje. Je to možná už trochu klišé, ale The Roots jsou i po dvou dekádách pořád na špici hiphopového pelotonu, který jejich dospělé vize potřebuje více než kdy jindy. A undun je skvělou deskou, která by mohla vrátit pochybovačům víru v žánr. A nejen v něj.

The Roots |foto: Oficiální Facebook The Roots

The Roots – undun (Def Jam, 2011)