Roxy v osidlech rock'n'rollových Primal Scream

9. říjen 2008

Skotští Primal Scream už za víc než pětadvacet let své existence, která rozhodně nebyla vždycky bez mráčku, vyzkoušeli kdeco. Je to kapela s kultovní pověstí experimentátorů v hudbě i drogách. V pátek přijeli do pražského klubu Roxy, aby nás přesvědčili, zda si zaslouží svou čerstvou cenu za nejlepší živé vystoupení, kterou letos dostali na britských Vodafone Live Music Awards.


POSLECHNĚTE SI: Report z koncertu Primal Scream

Na koncert Primal Scream jsem vyrážel s hodně nejasným očekáváním. Tihle Glasgowští jsou totiž pěkně nevypočitatelná parta. V osmdesátých letech vzešli z indie-pop-rockové scény, ale nikdy se nebáli bezhlavě kombinovat zdánlivě neslučitelné styly, případně mezi jednotlivými deskami provádět zběsilé žánrové kotrmelce. Slávu jim na začátku devadesátých let přineslo jejich třetí album Screamadelica, na kterém do svého rockového zvuku přimíchali řádnou porci acid-housu. Pak ovšem zabrousili do čistě rock'n'rolových vod, ale jen aby se opět vynořili s experimentálními počiny Xtrmntr a Evil Heat, jejichž agresivní taneční beaty a žíravé zvuky v posluchačích budily nutkání jít zkontrolovat, jestli jejich reprobedny fungují správně. Po dalším - relativně nudném - rock'n'rolových intermezzu Primal Scream letos vydali desku Beautiful Future, se kterou přijeli do zcela zaplněného klubu Roxy.

00773397.jpeg

"Zářivou budoucnost" nám na albu představují jako směs kytar, potemnělého popu, elektra i krautrocku, po které hladce klouže charismaticky klackovitý zpěv Bobby Gillespieho. Kdo ale do Roxy přišel na osmdesátkové disco, musel být zklamán. Primal Scream od začátku nasadili nesmlouvavý rockový diktát. Vybírali hlavně z posledních desek, ovšem překvapivě sáhli i po starších věcech jako Deep Hit of Morning Sun nebo Swastika Eyes. Obzvlášť tahle taneční palba dostala nečekaný kytarový odpich a skvěle zapadla mezi ostatní rockové vypalovačky. Pro mě osobně vrchol koncertu.

Mírné obavy jsem měl i o jejich živou formu. Jak známo, Primal Scream se nikdy netajili vášnivou náklonností k drogám všeho druhu, ostatně jejich jednotlivé desky nesou poměrně jasné stopy substancí, kterým zrovna muzikanti svorně holdovali. Nicméně i tyhle pochybnosti se ukázaly jako liché. Skoti to sice v žádném případě nepřeháněli s pohybem - ve svém věku už to ani nemají zapotřebí, ale o to víc se soustředili na hudbu. A to jim vycházelo perfektně. Sehraná šlapající mašina měla od prvních tónů publikum na své straně. S gradující atmosférou se nakonec uvolnil i vychrtlý frontman a v poslední třetině vystoupení se vlažně rozklátil po pódiu a - považte: dokonce se usmál. Sečteno a podtrženo: Primal Scream nám v pátek ve velkém stylu dokázali, že o jejich světlé zítřky nemusí mít nikdo strach.

autor: Robert Candra
Spustit audio