Samuel Maoz: Slova byla mým nepřítelem

13. červenec 2010
02089641.jpeg

Válečný debut Samuela Maoze Libanon, který právem zvítězil na loňském ročníku festivalu v Benátkách, byl pro svého autora tak trochu zpětnou terapií. Maoz se tu totiž po více jak čtvrt století vrací k událostem první libanonské války, v níž bojoval coby dvacetiletý branec.

Znepokojivý a rafinovaně klaustrofobický snímek je takřka po celou hodinu a půl uzavřen do olejem a potem nasáklých prostor tanku a přitom ani vteřinu nenudí (recenze). O válečné perspektivě, o procesu rozpomínání se na traumatické zážitky i o filmových inspiracích si s velmi vstřícným a hovorným Samuelem Maozem povídal náš redaktor Aleš Stuchlý.

Jak náročná byla geneze vašeho filmu - od první myšlenky až po finální realizaci? Tohle je velmi komplexní záležitost, jelikož celý proces vzniku trval více jak pětadvacet let. Ale když jsem začal psát, měl jsem to hotové za pouhé čtyři týdny. Musím ale říct, že první pokus s napsáním tohohle scénáře jsem učinil už v roce 1988, nedlouho poté, co jsem skončil svoje filmová studia na univerzitě.

Víte, bylo to divné – první vzpomínka, která to celé spustila, byla vzpomínka na zápach spáleného masa. Zaskočilo mě to a po dvou stránkách jsem psaní nechal – nechtěl jsem se k ničemu z toho vracet, bál jsem se. Ale taky jsem si říkal, že potřebuju počkat na režiséra, který z těch vzpomínek a bolesti udělá nějaký tvar. Můj přístup byl tehdy příliš intuitivní a osobní, byla by z toho nakonec jen kaše. Prostě jsem se ještě necítil připraven.

02097415.jpeg

Nevím, jestli říct, že jsem potřeboval odpustit sám sobě, je to správné vyjádření…každopádně jsem potřeboval svým zážitkům z války nějak porozumět. Nesl jsem určitou odpovědnost – jak vidíte v mém filmu, byl jsem svého druhu kat, který bojuje s tím, jestli zmáčknout spoušť nebo ne, a přitom ví, že smrt přijde tak jako tak. Nemáte na vybranou, ale stejně se cítíte provinile. Nejdřív jsem o něčem takovém nechtěl ani veřejně mluvit, přeci jen jsem se vrátil z války s oběma rukama a nohama, neohořelý. Asi i proto, že moji rodiče i příbuzní mých přátel pocházejí z Evropy; oni prošli koncentračními tábory a vždycky říkali: „Buď rád, že ses vrátil, mnohé z nás nechali vyletět komínem…“

Nakonec musím říct, že tím klíčovým spouštěčem celého procesu byla 2. libanonská válka (červenec a srpen 2006 - pozn. aut.), ve které dva mí blízcí přátelé ztratili své syny. Když se to týká vás, dokážete to ještě nějak kočírovat, ale když se smrt dotkne vašich dětí, je to něco docela jiného. Takže jsem si řekl, že musím natočit film, který by mohl třeba zachránit i nějaké životy. Však víte, každý protiválečný snímek má tu naivní ambici zastavit válku. Začal jsme znovu psát. Všechno to, co se stalo před pětadvaceti lety bylo najednou zase zpátky. Po hodině a půl jsem se zastavil a určil jsem si jednotlivé body, které se budu snažit naplnit: věděl jsem, že potřebuju velmi prostou dějovou linii. Děj měl být jen pevnou půdou pod nohama. To podstatné ale měly být symptomy války - to, co se odehrává v duši vojáka. Pak jsem pochopil, že to skutečné sdělení mého filmu nepůjde skrz hlavu, ale spíš skrz žaludek a srdce.

Když se snažíte pomocí filmu vypořádat s takhle extrémní situací, musíte důvěřovat spíš očím a jazyku těla, ne slovům. Slova jsou najednou velmi slabá. Nemám nic proti textu, ale v tomhle případě byl pro mě text svého druhu nepřítel. Věděl jsem, že chci předat mimořádně intenzivní zkušenost. Proto sem se rozhodl zavřít diváka spolu s mými hrdiny do tanku, tak aby došlo k co nejtěsnější identifikaci. V tomhle případě platí, že cítit znamená rozumět. Když jsem jednou ráno přišel na tohle, věděl jsem, že mám klíč ke svému filmu i k tomu, jak celou věc uchopit.

Natáčení v klaustrofobickém prostoru stroje bylo bezpochyby dost obtížné. Mělo to i nějaké přednosti? Natáčení v jediné lokaci – v tomto případě uvnitř tanku – přináší jisté výhody. Nemusíte skákat mezi scénami, můžete točit chronologicky, protože jste na jednom místě. Navíc, když vidíte nějakou scénu, třeba jak žena hledá po výbuchu své dítě, vidíte to očima vojáka, váš pohled je shodný s tím jeho. Víte, ve válce není potřeba, abyste viděl celistvý obraz, to není výhodné. Je potřeba, abyste viděl věci pouze z velmi úzké perspektivy. Přesně tenhle úzkostný pocit jsem chtěl navodit. Když jste ve válce, ve skutečnosti nebojujete za svou zemi, ale o svůj holý život. Trik války je v tom, že nakonec jste vedeni výhradně svým instinktem, který vám velí přežít.

02094268.jpeg

Coby člověk, který zažil na vlastní kůži ozbrojený konflikt, jaký máte vztah k válečným filmům? Byl některý z nich pro vás inspirací? Neinspirují mě pouze válečné filmy. Apokalypsa je nepochybně mistrovské dílo, ale přeci je na ní něco, co mě dráždí, stejně jako na dalších výborných válečných filmech. Je to pocit jakéhosi romantismu – ty filmy mají v sobě něco, co prostě necítím. Ale jeden snímek bych přece vypíchl: ruský snímky z osmdesátých let, jmenuje se Jdi a dívej se. Nicméně spoustu jsem se toho naučil z filmů Alexandra Tarkovského. Naučil mě, že si jako režisér můžete dávat na čas, soustředěně pozorovat, dát prostor kontemplaci místo slov. Nemusíte mít buhvíjaký příběh, nejde o to co, ale jak. Takhle to vidím já.