Scénář pro léto. Kam Pražáci půjdou, když se zavřou tři podniky na náplavce?

Představuji si, jak se vytváří v Praze nebo jinde v Česku místo, které má hype. Základem je mít barmana, který studuje umění. Musí se tam u stolů pracovat na Macu, že je zaplacený na leasing, je vedlejší. Musí se pít flat white, což je nápoj, který jsem poradila tátovi a on ho od té doby nosí foneticky napsaný na lístečku v peněžence místo fotky manželky, aby věděl, co si objednat. Je vhodné, aby se tam dalo donést vlastní odpad ke zkompostování (Neustadt). Koktejly by se měly podávat v dřevěné misce se šiškou uvnitř (nepřeháním, takhle mi ho přinesli v brněnském Super Panda Circusu). Ideální místo, které splňuje tyto kvality, by mělo být alespoň trochu nedostupné a měli by se v něm sdružovat hubení lidé pokrytí černou látkou. Vhodné je diskutovat o včelaření (letenské YES café). Na vývěsním štítu a sociálních sítích by měl takový podnik mít napsáno, že otevřel nikoli z chamtivosti, ale z lásky k zrnkům kávy. Že by se mělo platit v kryptoměně (Paralelní Polis), už nikoho nepřekvapí.

Existuje ale hodně míst, kterým ke kultovnímu statusu stačí „jen“ přítomnost nějakého přírodního úkazu. Na letenském Stalinu je výčepní stánek, který ovívá vítr. Na náplavce se dá čerpat z krásy řeky, o které byste napsali symfonii, pokud byste to uměli. Ale neumíte, tak si alespoň koupíte drahé pivo a na Instagram vyfotíte labuť. Ve světě prošpikovaném pravidly je velká úleva sednout si k řece nebo na zem a pít u toho mojito za 150. Za takovou krásu bych šla světa kraj a klidně čurala v Toi Toi budce nebo vedle ní, jak se to náplavce dělá.

Ti náročnější si mohou stěžovat, že v Berlíně nebo Tokiu by to nebylo dost… (Korso Krymská v pražských Vršovicích)|foto: Jiří Šeda

Ti náročnější si mohou stěžovat, že v Berlíně nebo Tokiu by to nebylo dost… Ale pak přijedete do Brna a tam je velkou atrakcí, za kterou se jezdí až z Čech, že se dá v centru města do noci sedět s pivem na chodníku, aniž by na vás sousedé lili vodu. Jako by se (alespoň mezi tzv. pražskou kavárnou a jejími obdobami v jiných městech) cenila nedokonalost, hermelíny s příběhem a kult drobných gastropodnikatelů, kteří bojují se systémem (Ondra Kobza a jeho regionální mutace). Je vlastně sympatické, že česká cool místa nejsou tak elitářská a od vstupu vás většinou pryč nepošlou, pokud v ruce nedržíte něčí uřezanou hlavu.

Za nedostižný symbol nedosažitelného hype místa mám berlínské technoparty, které se podle povídaček konají pod zemí a najdete je jen při znalosti utajovaných souřadnic. Vždy si představuji, že dveře k nim náhodou najdu pod bramborovou hlízou. Dodnes jsem se nedozvěděla, proč jsme se před 7 lety nedostaly v Berlíně s kamarádkou do klubu Gretchen, kde se konala party na téma „východní Evropa“ (sic!). Připadaly jsme si tehdy übercool, ale vyhazovač si to nemyslel. Byla jsem rozhořčená a napsala do podniku dlouhý dopis obviňující ho z diskriminace. Nikdy na něj nezapomenu – právě proto, že jsem tam nebyla vpuštěna. Teď si můžu jít v klidu sednout na betonový stánek u Stalina, kde mě naštve tak maximálně špatná kvalita zvuku ve venkovním kině a to, že se mládež nesoustředí na film, protože chce být viděna. A o to tady jde.