Sébastien Tellier: Prorok nového náboženství lásky
„Neposlouchejte moji hudbu, poslouchejte moje poselství,“ klade na srdce svým fanouškům Sébastien Tellier.
V promo materiálech k jeho nové desce My God is Blue se dále dočtete třeba toto: „Nechte se mojí hudbou rozvibrovat. Spojme svoje sny a šiřme naši společnou energii obří modrou vlnou, která pokryje celý svět a nechá zjevit pravdu.“ Zní to trochu jako poselství k členům nějaké náboženské sekty a vlastně vůbec nejsme daleko od pravdy – francouzský zpěvák se na své čtvrté studiové desce stylizuje do pozice vůdce kultu vyznávajícího bezmeznou a nekonečnou lásku, která prý jediná může spasit tento svět.
A jak už to u podobných sekt bývá – buď axiomy jejich víry přijmete bezmezně za své a Telliera jako guru si zamilujete, anebo nad jeho popovým náboženstvím budete nevěřícně kroutit hlavou. Nic mezi prostě neexistuje.
Tellier má v oblibě stavět své desky kolem jednotících konceptů – průlomové druhé album Politics obsahovalo angažované texty, Sexuality bylo o tělesných slastech a novinka My God Is Blue neusiluje o nic menšího než spasení lidstva skrze novou víru. A zpěvák svoje přijaté božství pojal náležitě vážně a desku propaguje ve splývavé modré říze. Tedy vážně – samozřejmě, že celé je to jenom hra. Hra na pop jako náboženství ve své nejčistší idealistické podobě. Nakonec máme tu co do činění s chlapíkem, který se před třemi lety rozhodl dobýt popový Absurdistán jménem Eurovize (skončil na krásném děleném 18. místě z 25 účastníků). Guru Tellier je prostě víc jako Serge Gainsbourg kázající transcendentální slast než fašistický Bob Geldof v pinkfloydí The Wall.
Hudba odpovídá svému účelu – Tellierovy skladby jsou grandiózní, jak jen synth-pop ve svých poněkud omezených výrazových prostředcích může být. Album tak musí otevřít monumentální intro Pépito Bleu se syntezátorovými trylky a sborem. Místo klávesové newage takového Vangelise si ale Tellier mnohem častěji vypůjčuje ze sedmdesátkového prog rocku či pomp-metalu následné éry. V Yes, It's Possible, Russian Attraction nebo My Poseidon tak narazíte na spektakulární kytarová sóla, syntezátory či klenuté refrény.
Skvěle dopadl i pilotní singl Cochon Ville – nestoudně šťavnatý disco funk, který připomene Chic nebo Earth Wind and Fire. V kontextu desky je to ale v podstatě anomálie. Zdaleka největší prostor totiž dostaly Tellierovy typické balady – Sedulous, Magical Hurricane, titulní My God Is Blue, jedna následuje druhou a jakkoliv jsou každá jiná a každá trochu jinak povedená, jednomu se zasteskne po rychlejších skladbách. Jednu takovou z kategorie „uptempo“ navíc by tahle 46minutová kolekce určitě ještě snesla.
Tellier jako popový superguru uspěl a znovu novým a nečekaným směrem posunul svůj zvláštní styl, který je tak popový, až je to vlastně underground, a se kterým balancuje na hraně absolutní ironie a smrtelné vážnosti. Jen mám trochu pocit, že Tellierův studiový spolupracovník Mr. Flash (jeden z méně známých členů kohorty Ed Bangers) nedokázal z jeho nápadů vytěžit tak koherentní celek jako Guy Man de Homem Christo z Daft Punk na Sexuality.
O kvalitě nahrávky, nebo možná spíše tedy o síle Tellierova poselství, ale svědčí jedna podstatná věc. Jestli jste při poslechu předchozí desky dostali náladu sevřít v náruči svoji drahou polovičku, při poslechu My God is Blue máte chuť rovnou uspořádat divoké sexuální orgie jako v bizarním klipu ke skladbě Cochon Ville.
Sébastien Tellier – My God Is Blue (Record Makers, 2012)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
