Seriál House of Cards je puchýř, na jehož prasknutí se těšíte

Seriál House of Cards operuje s politikou na zvláštní terapeutické meta úrovni. Trefuje se do turbulentního období americké politiky, kdy se obě dominantní strany vypořádávají s velmi rozdílnými – i když z obdobného zklamání vyvěrajícími – populistickými hnutími. Konkrétní situace a realistické ztvárnění politického boje opravdu není silnou stránkou House of Cards. Seriál funguje nejlépe, když z politických machinací prozrazuje jen minimum. Jakmile se snaží příliš detailně popisovat fungování fikčního světa, rozpadá se před očima.

Čtěte také

House of Cards umí mistrně vybudovat pohádkový prostor s pár archetypálními postavami, který pomocí několika náznaků vytváří iluzi komplexního politického světa. O to je seriál horší, když v namyšlenosti scenáristů tuto křehkou rovnováhu naruší v pomýlené domněnce, že může být něčím víc než právě poutavou pohádkou. Ve čtvrté sérii se však po většinu času daří držet nefunkční snahy o realismus na uzdě. Vedlejší dějové linky – od ovlivňování voleb pomocí cinknutých výsledků internetového vyhledavače přes aluze na Islámský stát v podobě fikční teroristické organizace ICO po tajné soudní příkazy umožněné zákonem Foreign Intelligence Surveillance Act a zneužití NSA obecně – neotevírají bůhvíjak komplexní otázky, v kontextu seriálu však neurazí a fungují jako letmé pokynutí problémům, se kterými se americká politika potýká.

Asi nejsilnějším momentem nové série je proslov první dámy Claire Underwood na předvolebním sjezdu Demokratické strany. Její emotivní projev, který žene dopředu iluze odložení všech politických konvencí, podvratně vystihuje americký kult rétorství a sentimentalitu politického kýče. Hraná civilnost, která manipuluje davy, jde scenáristům od ruky líp než cokoliv jiného. Robin Wright v roli první dámy je hvězdou čtvrté sezony zcela stejnou měrou jako Kevin Spacey. Člověk by chvílemi čekal, že sama prolomí čtvrtou stěnu a promluví přímo na diváka, jak to dělá právě Frank Underwood.

Ze seriálu House of Cards|foto: Netflix

Naopak nejslabší linkou celého seriálu byly prozatím pletky s plochou karikaturou Vladimira Putina, Viktorem Petrovem, včetně camea Pussy Riot v minulé sezoně, která stále platí za dno seriálu, a to i přes výkon herce Larse Mikkelsena. Linka bohužel pokračuje i letos, i když postupně naštěstí vymizí. Ovšem až po trapné konfrontaci mezi Petrovem a Claire Underwood, která ztělesňuje vše, co je špatné na zahraničněpolitických dějových linkách v House of Cards. Zatímco prohnilé detaily domácí politiky mají v seriálu pozoruhodně pokroucenou a masochisticky pornografickou kvalitu, takto ztvárněné vítězství nad Ruskem je pouhým laciným mokrým snem.

V druhé polovině čtvrté série však naštěstí Petrov přenechává většinu prostoru novému rivalovi v podobě republikánského prezidentského kandidáta Williama Conwaye. Tento mladý a moderní guvernér státu New York je ztělesněním Underwoodova archetypálního protivníka. V kampani proti stávajícímu prezidentovi silně využívá sociálních sítí a vystavuje na odiv své vlastenectví, manifestované narukováním k letectvu po 11. září. Jak už to tak bývá, nejsou však Conway a Underwood v jádru až tak rozdílní.

Přitažlivost House of Cards jde nejlépe popsat jako nutkavou touhu po prasknutí puchýře. V nejnovější sezoně seriálu je hojně zmiňován Richard Nixon a to není náhoda. Přes veřejností jasně vnímanou zkorumpovanost americké politické scény se totiž ve skutečném světě podobné očistné katarze Americe nedostalo snad právě od skandálu Watergate. House of Cards toto bažení svým způsobem naplňuje. Tvůrci mohou jen doufat, že jejich hyperbolický seriál nepředčí šílenost samotné politické reality Spojených států. Beztak už se však blíží chvíle, kdy bude definitivní prasknutí puchýře Franka Underwooda nevyhnutelné.