Seznamte se, Sophia. Saúdská Arábie udělila jako první země občanství robotce

Ještě před pár lety byla srdeční onemocnění považována za problém starších lidí, to se ale mění. Nové studie potvrzují, že infarkt nebo srdeční selhání čím dál častěji postihují i lidi ve věku mezi 20 a 50 lety – tedy generaci, která se často považuje za mladou a tudíž zdravou. Informoval o tom web National Geographic.

Podle amerických dat stoupl výskyt infarktů u lidí mezi 18 a 44 lety za poslední čtyři roky o 66 %. U starších věkových skupin přitom počet případů spíše klesá. Častější jsou u mladých i srdeční zástavy a selhání srdce. Lékaři varují, že většina lidí pod padesátkou, kteří infarkt prodělají, má alespoň jeden rizikový faktor, jen o něm často netuší.

Za zhoršujícím se stavem mladého srdce stojí hlavně špatná strava, málo pohybu, obezita, vysoký tlak nebo cukrovka. Některé výzkumy ale ukazují i na vliv covidu, který může srdce zatížit i roky po infekci. Riziko podle odborníků zvyšují také alkohol, cigarety, marihuana nebo užívání drog.

A rizikovým faktorem pro srdeční onemocnění může být podle vědců i rasismus, život v segregované čtvrti nebo sociální nerovnost na pracovišti. To vše může mít zásadní vliv na přístup ke kvalitní péči. Potvrzují to data, ze kterých vyplívá, že například v USA čelí většímu ohrožení srdečními problémy mladí lidé s tmavou barvou pleti.

Závažnější situace je také u žen napříč sociálním spektrem, mívají horší následky samotného infarktu, častěji umírají do pěti let jeho po prodělání a zároveň se častěji stává, že lékaři jejich příznaky přehlížejí nebo podceňují.

Průzkum z roku 2023 navíc ukázal, že skoro polovina lidí do 45 let si vůbec nemyslí, že by jim hrozil infarkt a jen třetina by dokázala poznat jeho příznaky.

Odborníci se proto shodují: začněte s prevencí co nejdřív. Zdravá strava, pravidelný pohyb, dostatek spánku a sledování tlaku, cukru nebo cholesterolu dokážou z dlouhodobého hlediska významně snížit rizika. Jak říká profesor John Wilkins z Northwestern University: „Čím dřív začneme, tím víc let si tím přidáme.“

Americké velvyslanectví v Tokiu oznámilo novou povinnost pro všechny, kdo žádají o vstupní vízum do USA: v žádosti teď musí uvést všechny své profily na sociálních sítích z posledních pěti let. Oznamovací povinnost se vztahuje i na účty, které už jsou neaktivní nebo smazané. Kdo informace nedoplní, riskuje, že ho do země nevpustí. Informoval o tom web The Times.

Ačkoli americké úřady formálně kontrolují online aktivitu vízových žadatelů už od roku 2019, podle imigračních právníků byly tyto kontroly dlouho spíš symbolické. Letos se ale všechno mění – a digitální stopa má čím dál větší váhu při posuzování žádostí o vstup.

Odmítnutí kvůli sociálním sítím už nejsou vzácnou výjimkou. Třeba francouzského vědce zadrželi kvůli starým WhatsApp zprávám, které údajně kritizovaly americkou politiku. Libanonský student přijatý na Harvard zase podle webu Teen Vogue přišel o možnost studia, protože jeho přátelé sdíleli protiamerické příspěvky na Facebooku.

Podle amerických úřadů se jedná o opatření zaměřená na prevenci extremismu a bezpečnostních hrozeb. Zdroje z ministerstva zahraničí uvádějí, že důvodem k zamítnutí víza může být třeba to, že žadatel sdílí nebo lajkuje obsah považovaný za antisemitský nebo podporující teroristické skupiny jako Hamás nebo Hizballáh.

Zpřísnění pravidel se chystá také v Evropě. Například Irsko nebo Německo už vydaly doporučení cestovatelům, kde varují před „příliš otevřenou“ digitální stopou. Neziskové organizace příchozím radí, aby si před odletem promazali telefon, omezili počet aplikací a zvážili, co budou sdílet veřejně.

Zatímco americká vláda mluví v souvislosti s novými pravidly o bezpečnosti, kritici varují, že se jedná o omezení svobody projevu a zásah do soukromí. To ale nic nemění na tom, že stačí jeden „nevhodný“ komentář nebo meme a výlet do USA může skončit dřív, než začal.

Luskouni jsou jediní savci na světě, kteří mají šupiny. Zároveň jsou to jedni z nejvíc pašovaných živých tvorů na planetě. Většina lidí o těchto plachých nočních zvířatech ví jen málo. To se teď může změnit díky novému dokumentu Luskoun: Kulu a jeho cesta. 

Film sleduje příběh mláděte jménem Kulu, které se podařilo zachránit z nelegálního obchodu se zvířaty v Jihoafrické republice. Náročnou cestu zpátky do přírody zachycuje režisérka Pippa Ehrlich, oceněná v roce 2021 Oscarem za snímek Moje učitelka chobotnice. O Kulu v průběhu léčby a adaptace na přirozené prostředí pečuje dobrovolník Gareth Thomas. Ten se o vzácné zvíře stará několik měsíců a to i několik hodin denně, kdy ho vodí na procházky a učí znovu žít v přírodě.

Film čerpá z Thomasových autentických záběrů a ukazuje vzácné momenty, které by štáb jinak nezachytil, protože luskouni jsou od přírody velmi plachá a citlivá stvoření. „Měli spolu silné pouto, díky němuž máte pocit, že se díváte na svět očima luskouna,“ uvedla režiséra Pippa Ehrlich.

Luskoun stepní, jeden ze čtyř druhů vyskytujících se v Africe, je dnes ohrožen nejen pytláctvím, ale i také civilizačními výdobytky – například elektrickými ohradníky v rezervacích. I kvůli tomu vznikla v přírodní oblasti Lapalala nová záchranná stanice pro luskouny, kde se zvířata připravují na návrat do volné přírody.

„Luskouni jsou symbolem křehkosti, kterou vidíme jeden v druhém i v přírodě kolem nás,“ řekla Pippa Ehrlich. Doufá, že diváci si v Kuluově příběhu najdou důvod k tomu, aby se o tyto fascinující tvory a jejich ochranu začali zajímat.

Itálie poprvé otevřela vězeňskou místnost vyhrazenou pro intimní návštěvy. Vězni, kteří splní podmínky, si v ní mohou v soukromí užít čas se svými partnery. Novinka navazuje na dřívější praxi takzvaných manželských návštěv, které bývaly běžné, z bezpečnostních a rozpočtových důvodů z většiny evropských věznic ale zmizely.

Teď se ale v některých zemích znovu objevují. Kromě Francie, Španělska nebo Nizozemska se k nim aktuálně přidává i Itálie. Pilotní schůzka v Terni se odehrála minulý týden, kde jeden z vězňů strávil čas v místnosti se svou přítelkyní. Podle ombudsmana pro práva vězňů Giuseppa Caforia vše proběhlo hladce a v nejbližších dnech by měla následovat i další setkání vězňů v soukromí.

„Klíčové je zajistit maximální soukromí a ochranu zúčastněných,“ uvedl Caforio pro agenturu ANSA. Samotná místnost má daleko k romantickému hotelovému pokoji se šampaňským a svíčkami, nabízí ale alespoň to základní – postel, toaletu a trochu klidu. Vězni, kteří chtějí „sexuální místnost“ využít, musí být buď sezdaní, nebo mít dlouhodobý vztah a také projít schvalovacím procesem. Na schůzku pak mají dvě hodiny – s tím, že dveře musejí zůstat odemčené pro případ zásahu vězeňské stráže.

Podle dostupných informací zatím není jasné, jak přesně se posuzuje, kdo má na intimní schůzku nárok. V každém případě ale platí, že jde průlomový projekt, který by mohl rozšířit debatu o právu na intimitu i v systému trestní justice.

Dubajská čokoláda se během pár týdnů proměnila z exkluzivní cukrovinky v globální trend. Lahůdka s pistáciovým krémem, nudlemi kataifi a sezamovou pastou v mléčné čokoládě zaplavila Instagram a TikTok a způsobila mezinárodní nedostatek pistácií. Její popularita raketově rostla od konce roku 2023 – prodeje letěly nahoru, vznikaly napodobeniny a některé obchody dokonce musely omezit počet prodaných kusů na osobu.

Pistácie, pěstované hlavně v USA a Íránu, ale byly nedostatkové už předtím. „Svět pistácií je v tuto chvíli v podstatě vytěžený,“ řekl pro Financial Times obchodník Giles Hacking. „Ceny vyskočily o třetinu. A když výrobci čokolády skupují ořechy ve velkém, na ostatní nezbývá skoro nic.“

Podobnou stopu zanechala na světovém trhu i matcha – zelený čaj, který se z japonských čajových obřadů v posledních letech přesunul do nejrůznějších latté, zmrzlin i smoothies. Mezi lety 2010 a 2023 se produkce matchy téměř ztrojnásobila. Ani to ale nestačí. Město Uji, centrum tradiční výroby, už nápor poptávky nezvládá a kvalitní japonskou produkci možná brzy nahradí levnější čínská.

A není to poprvé, co svět díky módním trendům doslova „vyjedl“ nějakou z důležitých surovin. Už před deseti lety, v roce 2015 se internet doslova zbláznil do avokádových toastů. To vedlo až k vlně krádeží ovoce na Novém Zélandu a ceně až sedm dolarů za kus v Austrálii.

Možná jste si mysleli, že když herec Nicolas Cage kdysi koupil lebku tyranosaura, a tím urychlil svůj nevyhnutelný bankrot, šlo jen o výjimečný rozmar. Podle nové studie zveřejněné v odborném časopise Palaeontologia Electronica to ale může být spíš trend než výjimka. Nejoblíbenější dinosaurus našeho dětství se totiž stal hračkou superbohatých. Jeho kosti se proměnily ve statusový symbol a mizí v rukou těch, kteří si to mohou dovolit. Spolu s nimi mizí naděje vědců, kteří kosti potřebují ke studiu.

Ze všech známých fosilií T-Rexe je pouze 141 vědecky využitelných. A z těch je 71 bohužel uloženo v soukromých sbírkách – možná vystavené pro úzký okruh obdivovatelů, dost možná ale jen v obyčejných skladištích, kde na ně sedá prach. Celý problém začal už v roce 1997, kdy se fosilie téměř kompletního jedince přezdívaného „Sue“ vydražila za skoro 8,5 milionu dolarů. Od té doby se z toho stala mezi bohatými nová posedlost. V roce 2020 se T-Rex jménem „Stan“ vydražil za téměř 32 milionu dolarů v aukční síni Christie’s a skončil v nablýskaném privátním muzeu v Abú Dhabí. A nakonec přišel „Apex“ – kostra stegosaura, která se prodala dokonce za neuvěřitelných 44 milionů.

Statistika říká, že z jen jeden z pěti vydražených jedinců T-Rexe na světě skončil ve veřejné instituci. Komerční lovci fosilií navíc nacházejí průměrně skoro 2,5krát více exemplářů T-Rexe než vědci placení státními institucemi. A jen 11 % jejich nálezů nakonec putuje do muzeí nebo výzkumných sbírek. Zbytek končí jako trofeje soukromníků.

Mnohé z těchto fosilií přitom patří mladým jedincům nebo dokonce mláďatům – a právě ty jsou mimořádně důležité pro výzkum toho, jak tyranosaurus rostl a vyvíjel se. Co například stále přesně nevíme je, jestli se samci a samice v průběhu vývoje nějak výrazně lišili. Kolektivní poznání nejslavnějšího dinosaura všech dob brzdí rozmary několika sběratelů.

„Tato videa, která propagují extrémní štíhlost, jsou odporná a naprosto nepřijatelná,“ uvedla ministryně pro umělou inteligenci a digitální média Clara Chappaz s tím, že moderní technologie mohou být pomocníkem, ale při špatném zacházení mohou ničit životy. Sociální sítě podle ministryně nemůžou uniknout odpovědnosti. Videí označených hashtagem #SkinnyTok je podle britského serveru The Guardian na platformě kolem půl milionu.

V březnu francouzští zákonodárci schválili vytvoření komise, která má vyšetřit dopad TikToku na duševní zdraví dětí a mladých lidí. V roce 2015 parlament schválil zákon, podle kterého se může propagace anorexie trestat až rokem vězení a pokutou ve výši 10 tisíc eur, to je asi 250 tisíc korun.

Proti SkinnyToku a dalším podobným trendům se v zemi galského kohouta vzbouřila i část společnosti, šíří se i petice. Vytvořila ji zdravotnice Charlyne Buigues, která se specializuje na poruchy příjmu potravy u dospívajících.„Tato videa, která jsou určena teenagerům, představují nerealistickou podobu lidského těla a podporují u dospívajících špatné stravovací návyky, jako jsou omezující diety, nadměrné cvičení nebo hladovění,“ uvedla Buigues.

Někdy pracovníci ŘSD objeví i kuriozity. Na odpočívce Střechov na 52. kilometru dálnice D1 v minulých letech našli dřevěnou latrínu, vířivku či deset uhynulých exotických hadů v krabici. Nejčastěji ale řidiči odhazují obaly od nápojů a potravin, cigaretové nedopalky, papírové kapesníky, dětské pleny nebo textilie.

„Bohužel běžné je znečišťování odpočívek některými neukázněnými řidiči kamionů, kteří vyhazují odpadky rovnou na zem, i když přímo před nimi na dohled naši zaměstnanci odpadky právě uklízejí. Často lidé nevyužívají ani připravené koše, nově proto přidáváme i velké kontejnery, které lze stěží přehlédnout, a i přesto odpadky dál končí na zemi,“ uvedl dle webu Ekolist Jiří Veselý z ŘSD.

Úklid odpočívek mají na starosti pracovníci středisek správy a údržby dálnic nebo dodavatelských firem. Jen za loňský rok z odpočívek vyvezli okolo 7500 tun komunálního odpadu. Především v období, kdy se lidé vydávají na chaty a chalupy, je odpadu nejvíce. ŘSD uvažuje o zřízení speciálních úklidových čet, které by se věnovaly pouze odpočívkám.

Původ předmětu začal zkoumat profesor archeologie Dan Hicks z univerzitního muzea Pitta Riverse poté, co ho o to podle britského The Guardianu požádala sama část akademické obce. Někteří akademici i hosté večírků totiž byli pohárem znepokojeni a označili ho za „zvrácený kus nádobí“. Hicks se o kalichu zmiňuje ve svojí nové knize Every Monument Will Fall, ve které se zabývá násilnou koloniální historií Velké Británie.

Hicks chtěl v textu poukázat na to, jak byla z historie vymazávána identita obětí koloniální nadvlády, protože nebyla kvůli rasismu a představě o bílé nadvládě považována za hodnou pozornosti. Podle archeologa se totiž většina debat o kolonialismu soustředila na to, jak z něj prominentní postavy britské historie těžili, a jak se v průběhu času upevňoval jejich odkaz, například stavěním soch.

Přestože archeolog nepřišel na přesnou identitu oběti, z jejíž ostatků kolonialisté pohár vyrobili, stáří lebky odhadl na asi 225 let. Velikost lebky a další skutečnosti napovídají, že se zřejmě jednalo o otrokyni z Karibiku. Dobře zdokumentovaní ale byli podle Guardianu majitelé kalichu. Kontroverzní předmět univerzitě v roce 1946 daroval antropolog a bývalý student George Pitt-Rivers, jehož jméno je na poháru vyryto. Předmět byl součástí sbírky, kterou založil jeho dědeček Augustus Henry Lane Fox Pitt Rivers. Po něm je pojmenováno muzeum při univerzitě v Oxfordu, kde působí i archeolog Dan Hicks.

George Pitt-Rivers byl stoupenec eugeniky a jeden z nejbohatších mužů meziválečné Anglie. Část druhé světové války strávil ve vězení kvůli podpoře lídra britských fašistů Oswalda Moesleyho.