Smrt samuraje: Poetické párání břicha

Po znamenitém akčním počinu Třináct zabijáků tvůrce dosud proslulý především zálibou v hororu a bizarních brutalitách upřel pohled na jeden z klíčových snímků žánru chanbara, Kobayashiho Harakiri. Melodramatický příběh o sebevraždách roninů je drsnou obžalobou podmínek v období Edo, stejně jako deziluzivním ztvárněním samurajské cti coby pozlátka, které se odlupuje tváří v tvář nedůstojným existenciálním podmínkám.

Do domu Li přichází ronin Kageyu s žádostí, aby zde mohl ukončit svůj bídný život se ctí. Dostane se mu varovného vyprávění o Motomem, mladém samurajovi, který přišel před ním s podobnou žádostí – a doufal, že mu soucit hostitelů vynese místo nebo alespoň almužnu. Dům Li však na falešné harakiri nepřistoupil a donutil ho k velmi brutální sebevraždě. Kageyu příběh vyslechne a pak odpoví svým vlastním, ve kterém vylíčí, co Motomeho vedlo k tak pošetilému činu… A co vede jeho samotného k tomu, aby mladého samuraje pomstil.

Synopse napovídá, s jak obřadnou a staromilskou strukturou Miikeho počin pracuje. Vyprávění zapuštěná do vyprávění, na začátek umístěná scéna drastické smrti Motomeho, k níž divák posléze zcela mění postoj – režisér předlohu v ničem nemodernizuje, naopak, v mnoha ohledech je jí až puntičkářsky věrný. Namísto aktualizace je tu naopak zjitřený příval baladických momentů, scén s vygradovanými emocemi, které se svou stylizací a doslovností vydávají na samu hranici únosnosti. A v kontrastu k nim pak Miikeho lakonická práce s detailem, výhružně zasazeným zvukem i výtvarnou expresivitou scény, v jistém smyslu až teatrálně podřízenou tragickému ději.

Takashi Miike |foto: Creative Commons, Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Těžištěm Smrti samuraje je uhrančivý herecký výkon Kôji Yakusha, který do zoufalého otce i nelítostného mstitele Kageya vpravil dostatek tragického patosu i démonické zuřivosti. Ačkoli film na rozdíl od akcí napumpovaných Třinácti zabijáků obsahuje v podstatě jen dvě bojové scény, díky preciznímu rytmu a intenzivnímu herectví si udržuje vnitřní napětí, které se celé koncentruje k nevyhnutelně hořkému závěru, jenž rozbíjí tradiční pojetí válečnické cti a ochoty vzdát se života na úkor nadosobních ideálů.

Smrt samuraje zůstává ve všech ohledech poctivou a žánrově plnokrevnou až anachronickou filmařinou, přesto se jí nevyhnula metla jménem 3D. V podobně laděném komorním dramatu je přidání dalšího rozměru zcela nefunkční, a i když Miike občas nabídne prostorově působivý výjev, po většinu času větší ztmavení obrazu ubírá na detailech a nutí diváka bloudit v pološeru. Paradoxně tak zaniká vizuální elegance a překrásná práce se světlem v zešeřelých interiérech. Záměr aktualizovat chanbara klasiku alespoň technicky jde zkrátka proti smyslu filmu, který ze své fascinace minulostí dokáže udělat estetický klad.

Z filmu Smrt samuraje 2.jpg|foto: Tiskový servis festivalu Febiofest

Nepochopitelný akcent na větší komerční atraktivitu tak podráží nohy filmu, který jinak až úzkostlivě dbá na jemné vibrace, okázalou baladičnost a komornost. Bude to znít paradoxně, ale pompa kinosálů Smrti samuraje škodí. Jde o film určený k vychutnávání a lehkému usrkávání – kýženým třetím rozměrem je totiž právě jeho dokonalá konzervativnost.

Hodnocení: 80 %

Smrt samuraje (Ichimei)
Takashi Miike, Japonsko, 2011, 126 minut.