Smutný electro-pop Sky Ferreira je cesta k osvobození

4. listopad 2013

Mašina nahrávacího průmyslu už spolkla nespočet talentů z nezávislé scény, jednadvacetiletá zpěvačka a modelka Sky Ferreira ale míří úplně opačnou cestou. V šestnácti podepsala velké nahrávací společnosti, která se z ní snažila udělat novou Britney Spears. Ferreira nakonec vleklou válku o svoji identitu vyhrála a její debutové album Night Time, My Time je přesně takové, jaké chtěla ona – syrové, bouřící emocemi a přitom tak nějak chytlavé, prostě alternativně popové.

Místo hitparádových zpravodajů teď o Sky Ferreira píší média jako Pitchfork a o postoji nahrávací společnosti řekne vše podstatné fakt, že deska vychází jen v digitální podobě.

Abychom byli spravedliví, drtivá většina diskuzí kolem Night Time, My Time se zatím točí kolem faktu, že zpěvačka se na obal desky nechala režisérem Gasparem Noé vyfotit od pasu nahoru nahá. Nahota pořád vzrušuje, vidět v tomto gestu laciný trik, jak přitáhnout pozornost jako třeba v případě Miley Cyrus, je ale příliš zjednodušující. Ferreira totiž svým gestem dává najevo, že na desce odhaluje svoje nitro dívky, která nelichotivým zacházením v showbyznysu přišla příliš brzy o svoji naivitu a teď má všechny důvody k tomu být zahořklá. Její utrápený a trochu i naštvaný hlas velmi zajímavě kontrastuje s nakažlivě euforickým electro-popem skladeb jako You're Not The One či 24 Hours.

Deska údajně vznikala velmi rychle, nahrávací společnosti došly po letech pokusů peníze a trpělivost (Ferreira prý nahrála více než 300 tracků se špičkovými producenty) a zpěvačce řekli, že musí do konce roku něco vydat, jinak je konec. Sky Ferreira si domluvila intenzivní nahrávací seanci s dvojicí producentů Ariel Rechtshaid (Vampire Weekend, Usher) a Justin Raisen (Little Boots, Charlie XCX) a během několika týdnů bylo hotovo. Ta rychlost je na albu znát, jednoduchost, s níž přistupují k písničkám, je bezmála punková, ostatně deska odkazuje na éru nového britského popu na začátku 80. let s kapelami jako Soft Cell nebo Depeche Mode.

Sky Ferreira – Night Time, My Time|foto: Capitol Records

Fascinace synth-popovou taneční úderností a zároveň melancholií není v současném popu ničím novým, nedávno jsme zde třeba recenzovali debut britských Chvrches vycházející z podobné estetiky. Proti nim má Ferreira přece jen blíže k žebříčkovému pop-rocku, vždyť Nobody Asked Me (If I Was Okay) či Heavy Metal Heart s rockovým drivem chvílemi zní jako Kelly Clarkson nebo nedejbože Paramore. Ferreira vychází ze srovnání jako silnější a pro fanoušky čitelnější osobnost, k čemuž přispívá i její pověst neřízené střely.

Night Time, My Time míchá chutný koktejl na pomezí electropopového populismu a odvážnějších postupů alternativy. Na jedné straně zde máte potenciální obří hity jako I Will nebo You're Not The One a na druhé experimenty Kristine či Omanko, které míří do stejných vod jako třeba Sleight Bells. Tak či onak nepůsobí Sky Ferreira vůbec jako někdo, kdo by hledal způsob, jak se za každou cenu protlačit do hitparád – Night Time, My Time víc zní jako osobní výpověď jednadvacetileté dívky, která by ráda dala sbohem falešnému světu a zároveň je jím přitahována. Právě věrohodnost je nakonec největším vítězstvím jejího debutu.

Hodnocení: 70 %
Sky Ferreira – Night Time, My Time (Capitol, 2013)