Sněhurka a lovec: Trochu špinavá pohádka

Napřed ji Tarsem Singh ve své férii přestěhoval do království bláznivých komedií a záhy poté jí debutant Rupert Sanders nabízí místo v bohatém kánonu světové fantasy. Jeho verze pohádky o krásné princezně, jež se stane trnem v oku zlé a pomstychtivé maceše, vystupuje jako velkolepý příběh střetu dobra a zla, života a smrti, přírody a černé magie. Příběh, který se nestydí zašpinit se od bláta, čerpat z různých kulturních zdrojů a pracovat se sofistikovanějšími než pohádkovými motivacemi.

Sněhurka a lovec v úvodu prozrazuje, že cílí na dospělejší publikum, které v současnosti podléhá trendům „autentické“ fantasy, jakou nabízí třeba seriál Hra o trůny. Ačkoli se stále pohybujeme ve vybájeném světě, nelevitujeme jen mezi pohádkovými retušemi, ale i mezi iluzemi reality. Nejde tu jen o špínu a fyzické utrpení, ale též o to, že temná královna odhaluje motivaci své nenávistnosti. Na rozdíl od mytického archetypu zlé čarodějnice vystupuje jako žena-mstitelka, odpůrkyně patriarchátu, zároveň jako žena zděšená plynutím času, která raději žije ve zplanělé zemi, než aby připustila přírodní koloběh.

Sněhurka a lovec|foto: zdroj: Bontonfilm

S probuzením propracovanějšího příběhového podhoubí koresponduje i styl, který si libuje v expresivním detailu, ve zdrcujícím zvuku i velmi dynamickém tempu. Sanders dosud fungoval v reklamním průmyslu a jistá fixace na nutnost prodat každý okamžik je ze Sněhurky a lovce znát – i za cenu křeče a dojmu nadměrné aranžovanosti, které se při některých scénách dostavují. Zároveň je dobře patrné, že snímek chce pokud možno zalichotit co nejširšímu spektru diváků. Pokud expozice patří zemité fantasy, přechod do vílího lesa a mohutný bitevní závěr přelaďují na infantilnější, barvitější, respektive epičtější notu, v níž lze zaslechnout folklorní tóny Pána prstenů, hravost Nekonečného příběhu nebo fantaskní kaskády Princezny Mononoke.

Film však vinou svého rozptylu příliš nedrží pohromadě. Dílčí části nesou pečeť řemeslné pečlivosti, celek ale spíše stereotypně variuje totožné schéma: postavy někam dojdou, prohodí pár slov a následně jsou ze zálohy přepadeny. Sněhurka a lovec navíc k archetypálnímu příběhu nic zásadního nepřidává, jen mužský element posiluje o opileckého a obhroublého lovce, který tvoří kontrapunkt k čistému „princi“. Dryáčnický nádech výrazně posiluje i znamenitě obsazená družina trpaslíků, nicméně ani z nich tvůrci nic zásadního nevytěží a mezi stále se obměňujícími prostředími nakonec poztrácejí i nabroušený humor.

V klíčových momentech totiž Sněhurka a lovec mnohem víc než po temné fantasy či pohádce pošilhává po mytologické epice Pána prstenů. Sněhurčiny monology o nutnosti čelit zlu se hemží patetickou krasořečí a trubadúrskou velkohubostí, které jsou tak zaumné, až se zcela míjí účinkem. Značný problém je i v tom, že film tak přelétavý a mnohotvárný nezvládne vybudovat soudržnou mytologii – a tak třeba zpěv trpaslíků nad mrtvým druhem ani v nejmenším nemá podmanivě rituální nádech Jacksonovy tolkienovské trilogie. Hraje se tu spíše s potřebou budit dojem než budovat svět.

Sněhurka a lovec|foto: zdroj: Bontonfilm

Sandersův film si drží vysokou řemeslnou úroveň, opřít se může i o charismatické herecké obsazení v čele s dravčí a zcela podmanivou čarodějkou Charlize Theron a stále údernějším ranařem Chrisem Hemsworthem. Pokud ale odfiltrujeme naditý vizuál a burácivou zvukovou složku, zbude jen banální dramatická struktura. Vedle snahy rozbourat sterilní hranice vymezené neškodnými Letopisy Narnie či škrobenou Alenkou v Říši divů Sněhurka a lovec alibisticky hraje na několik strun a žádnou nerozezní důsledně. Výsledkem je špinavá fantasy, o níž se nezamažete, a barvitá pohádka, která nepohltí.

Hodnocení: 65 %

Sněhurka a lovec (Snow White and the Hunstman)
Rupert Sanders, USA, 2012, 126 minut