The Soft Moon: V postpunkovém sklepě

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02762015.jpeg

Americká formace The Soft Moon je jednou z nejzářivějších hvězd nové vlny post punku. Tuzemské fanoušky měla potěšit v poslední době dokonce dvakrát: zaprvé albem Zeros a poté koncertem, který se měl odehrát začátkem prosince v pražské MeetFactory. Z koncertu nakonec sešlo, ale druhá řadovka je na světě.

Je potěšující, když se najdou hudebníci, kteří vezmou do parády styl, u kterého se zdá, že nelze čekat zásadní progres, a vykreslí nečekaný nový tvar postavený na tisíckrát omletých základech. Ještě cennější je, pokud si kapela nevypomáhá crossoverem několika stylů dohromady, ale novotvar vytvoří pouze za pomoci ingrediencí, které byly k dispozici už v době, kdy styl byl na vrcholu slávy. Takovým vzácným příkladem je i projekt Luise Vasqueze, který jako The Soft Moon vydal svou druhou dlouhohrající desku, nazvanou Zeros.

The Soft Moon milují post punk. Vytaženou basu, bicí automat a kytaru, která může svým zvukem krájet středně tlusté kmeny stromů. A znovu ukazují na rozdíl, jak jednu hudební disciplínu dokáže chápat Amerika a Evropa rozdílně. Obroda post punku byla v Evropě před lety reprezentována především populárními kapelami jako Franz Ferdinand nebo The Horrors, Amerika se stejně jako před třiceti roky při celosvětové infekci gotiky stahuje více do undergroundu. The Soft Moon celou svou tvorbou nepočítají se zásadní podporou médií. Svou hudbu směřují do uzavřenějších kruhů a díky tomu se můžou originálněji zabarvit.

Nová deska Zeros představuje Luise Vasqueze a jeho dva spolupracovníky znovu silně zanořené ve vodách, které by dnes už byly pro dříve beznadějně depresivní The Cure příliš kalné. Instrumentální skladby The Soft Moon mocně pohání tlustá basovka s hodně chemicky přiznaným bicím automatem a prostor pak roztahuje vynalézavá, na deset způsobů zabarvená kytara a jen sporadicky přizvukující vokál, který v typickém postpunkovém zahalení tvoří spíše další zvukovou součást než nositelku textového sdělení. Naházet na trojici obvinění z kopírování soundu My Bloody Valentine, The Sisters Of Mercy nebo jakékoliv coldwave legendy neobstojí. The Soft Moon sice všechny tyto ingredience nepokrytě využívají, ale možná právě to, že se nejdříve soustředí na hudební stavbu a pak teprve přemýšlí, zda se do vzniklé kompozice hodí vokál nebo ne, dělá z jejich tvorby svérázně originální entitu.

02762025.jpeg

Monolit jménem Zeros od The Soft Moon vystihuje křečovitost dnešní doby lépe než mnohé, mnohem doslovnější hudební díla. Zrcadlí se v něm nervozita z dnešní geopolitické situace (tak podobné rozpoložení, ve kterém se svět nacházel před třiceti roky v době postpunkové horečky), kdy neexistuje žádný všeobecně uznávaný návod, jak ze současnosti vybruslit bez ztráty kytičky. Na stole jsou pouze různě defektní varianty vývoje, z kterých vždy na konci docela mrazí v zádech. Stejně jako z hudby The Soft Moon, která naštěstí nabízí pouze fascinující hudební obrazy temnějšího zabarvení. Navíc vyvedené, jak už jsem na začátku recenze zdůraznil, retronovátorskou technikou.

The Soft Moon – Zeros (Captured Tracks, 2012)