Soukromá Apokalypsa Billa Callahana

Jeho vlastní recept na promíchání americké folk a country tradice užívá tak úsporných postupů, že si jsou skoro všechna alba v něčem podobná. Samozřejmě ti, co Billa dvakrát nemusejí, mluví o nudě. Ovšem ti, co mají chuť poslouchat ho v širší perspektivě, si mohou užít souvislostí, které vyplouvají na povrch teprve s časem. Čím více Callahanových desek slyšíte, tím je vám jasnější, o co mu jde.

Vrátím se k analogii obrazu, kterou jsem začal. Na pozadí, ve starších vrstvách tvorby Callahanovy, respektive Smogovy, najdeme tmavší odstíny a spíše nahrubo načrtnuté obrysy. Na novějších deskách je znát volnější ruka a barvy jsou spíše světlejší. . Deska Apocalypse ze všeho nejvíc pochopitelně působí jako obraz nějaké americké krajiny, což se často promítá i do textů, ale na druhou stranu je Callahanův způsob vyprávění, hraní a zpívání na hony vzdálen jakékoli popisnosti.
V případě zpěvu je mi skoro líto, že písničkář nenechá pořádně zaznít svůj baryton, ale i tohle obejití snadno dobytných pozic prostě patří ke způsobu práce, který si písničkář vybral.

Bill Callahan - Apocalypse |foto: Drag City

Patří k němu i delší stopáž skladeb, protože na svých deskách nemá moc důvodů spěchat; ze sedmi písniček na Apocalypse má jenom jedna délku, které by se dalo říkat rádiová. Poslední track alba One Fine Morning se prodlužuje v outro, se kterým Callahan opouští posluchače beze spěchu a gentlemansky. Kdepak nuda, některé věci prostě vyžadují víc času. „It´s not a weed, it is a flower,“ parafrázuji text písně Baby´s Breath.
Ale celé to samozřejmě závisí na tom, jaké kytky vám připadají příliš obyčejné na to, abyste si jich všímali.