Špačci mají podle studie menší zájem o samičky, do jejichž těla se dostávají rezidua antidepresiv

Špaček obecný
Špaček obecný

Samečci špačků pějí milostné písně méně samičkám, kterým se do těla z potravy dostávají zbytky antidepresiv. Tvrdí to výzkum univerzity v britském Yorku. Zaměřil se na ptáky, kteří se živí červy, larvami a mouchami žijícími v blízkosti čistíren odpadních vod a kteří v sobě měli určité koncentrace různých léků včetně antidepresiv. Konkrétně prý jejich organismus obsahoval fluoxetin, který se prodává pod označením Prozac.

Studie ukázala, že koncentrace látky podobné těm naměřeným u čistíren činí samičky méně atraktivními pro opačné pohlaví. Místo dvoření je prý samečci honili, klovali do nich a škrábali je pařáty. Vědci mluví o tom, že zbytky léku mohou u samiček způsobit apatii nebo malátnost. Dřívější výzkumy zaměřené na působení fluoxetinu už prokázaly snížení sexuálního apetitu u samiček krys. „Je to důležité zjištění, protože zvířata, která si pomalu nachází partnera, se mnohdy nerozmnoží. S tím, jak se populace mnoha zvířecích druhů snižuje, si musíme položit otázku, jestli je možné z kanalizace nějakým způsobem odstranit tyto znečišťující látky,“ říká spoluautorka výzkumu Kathryn Arnold. Jak píše server Daily Telegraph, v roce 2016 poskytli britští lékaři skoro 65 milionů předpisů na antidepresiva. Dlouhodobý monitoring Britského fondu pro ornitologii (BTO) zároveň informuje, že tamní populace špačků se od poloviny 70. let snížila o 66 procent. 
„Popěvky ptáků jsou důležitou součástí jejich námluv. Samičky si jejich prostřednictvím vybírají nejkvalitnější jedince pro plození potomků,“ vysvětluje další autorka studie Sophia Whitlock s tím, že samečci zpívali samičkám, u kterých nebyl zjištěn Prozac, dvakrát častěji a déle než těm, které měly lék v těle.

Spustit audio
  • Stále více Američanů omezuje spotřebu plastu. Nosí látkové tašky a navazují na rodinné tradice

    18. březen 2019
    mileniálové - ve městě

    Recyklace plastového odpadu je v poslední době stále komplikovanější. V nedávné době ho přestala vykupovat Čína, a na světě se tak vrší hromady vytříděných plastů, které ale nikdo nechce zrecyklovat. Stále důležitější se tak v poslední době stává snaha produkci plastového odpadu snižovat. Americký web The Atlantic se proto zeptal svých čtenářů, jaký plastový odpad denně vyprodukují a co dělají proto, aby jeho produkci omezili.

    John Towler ze Severní Karolíny je vášnivým pijákem ledového čaje. V poslední době se snaží vracet se do svého oblíbeného fast foodu se stále stejným kelímkem. „Po čase se sice kelímek rozpadne a já si musím koupit nový, ale stačí mi tak jeden, maximálně dva kelímky na týden, dříve to bylo mnohem více,“ řekl Towler. Za použití doplňovacího kelímku navíc dostane slevu. „Tyto bezedné šálky jsou skvělým způsobem, jak omezit používání plastů. I když fast foody prodávají nápoje levněji, stále si vydělají a my zákazníci používáme mnohem méně plastů,“ dodal. Susan Stewart z Floridy se šetrnému chování k životnímu prostředí naučila od matky. „Narodila se v roce 1915 a byla ekologicky smýšlejícím člověkem v pravém slova smyslu. Znovu a znovu jsme doma používali skleněné zavařovací sklenice a lahve. Tašky matka vyráběla z novin. A měli jsme i termosku, kterou jsme v létě naplnili ledovým nápojem a v zimě teplým. Prázdné konzervy jsme používali jako květináče a věci jsme ukládali do starých papírových krabic, které matka polepila plakáty,“ popsala Stewart. Sama se snaží na matčin životní styl navázat. Vyhnout se používání plastů se snaží i Kanaďan Gayle Gibson. Kamarádi se mu občas smějí, že má šíleně těžký batoh. Nosí s sebou kovové nádobí na táboření, nejméně tři textilní nákupní tašky a také papírové pytlíky na sypaný čaj. „Když si kupuju čaj, přijdu prostě do obchodu se svým papírovým pytlíkem a poprosím je, aby mi ho doplnili. Snažím se nikdy si nebrat plastové sáčky, ale není to jednoduché,“ řekl. Gibsona těší, že si jeho ekologického chování začínají všímat i přátelé. „Často si vezmou některou z mých tašek a odnesou si v nich svůj nákup, když jdeme spolu do obchodu. Není to moc, ale alespoň něco,“ dodal. Další příběhy lidí, kteří se snaží svou plastovou stopu zmenšovat, si můžete přečíst v angličtině na webu The Atlantic.

    Podívejte se také na Nemáme čas, poslouchejte nás, skandovaly tisíce studentů při středoškolské stávce za klima nebo Environmentální žal. Jak si poradit s hlubokým smutkem z vymírání druhů a klimatických změn?

  • Američan žil týden ve virtuální realitě ve svém bytě. Na reálném světě oceňuje skvělou grafiku

    18. březen 2019
    VR – virtuální realita

    Celý týden ve virtuální realitě se rozhodl strávit spoluzakladatel jednoho ze studií zabývajících se virtuální realitou Jak Wilmot z americké Atlanty. Mladý muž celých 168 hodin pobýval pouze ve svém bytě. Navíc měl i zatemněná okna, aby jeho tělo přestalo reagovat na přirozený denní biorytmus a on si tak mohl nastavit vlastní virtuální rytmus.

    Wilmot viděl reálné okolí pomocí kamery, kterou měl připevněnou k headsetu pro vytváření virtuální reality, nemohl však nic sledovat vlastníma očima. Ve virtuální realitě jedl, pracoval, cvičil i spal. Spánek s virtuálními brýlemi byl podle Wilmota pohodlnější, než sám očekával. Sužovalo ho jen pálení očí, které se ale dalo vydržet. Píše o tom server Science Alert. Experiment Wilmot živě streamoval na platformu Twitch. Sestříhaný popis experimentu potom nahrál i na YouTube. „Je to možná nejhloupější věc, jakou jsem kdy udělal, ale vítám vás v týdnu v budoucnosti,“ řekl ve videu. „Když se člověk cítí vystresovaný, může se na deset minut nahrát do přírody a relaxovat. Pokud má moc energie, může ji vybít ve fitness hře. A to vše ve virtuálním headsetu uvnitř bytu. Jsou to nová pravidla reality, kterou jsem týden žil,“ dodal.
    Virtuální realita je podle Wilmota taková, jakou si ji uděláte. Když chcete být sami, můžete třeba létat po nebi na drakovi. Pokud si chcete povídat s lidmi, můžete se připojit do online chatovací místnosti a jednoduše mluvit s cizinci z druhého konce světa. „Ve virtuální realitě vstoupíte do úplně nového života. Můžete letět kosmickou lodí a povídat si při tom s přáteli. Je velmi snadné najít lidi stejných zájmů, navázat přátelství a komunikovat s ostatními,“ řekl experimentátor webu Futurism. Po sedmi dnech se musel Wilmot učit znovu žít v reálném světě. Ze začátku trpěl lehkými závratěmi a byl trochu dezorientován. Velmi rychle se ale vrátil do původní pohody. Za největší výhodu života v reálném světě označil velmi dobrou realistickou grafiku.

  • Zemřel král surfové kytary a praotec heavy metalu Dick Dale

    18. březen 2019
    Dick Dale

    V noci ze soboty na neděli zemřel v 81 letech legendární americký kytarista s libanonskými kořeny Dick Dale. Průkopník surfového žánru, který vládl začátku 60. let, byl inspirací například Jimiho Hendrixe.

    Dick Dale, rodným jménem Richard Anthony Monsour, změnil na přelomu 50. a 60. let zvuk rokenrolové hudby. Jeho nezaměnitelný styl, vycházející z orientální hudby Libanonu, odkud pocházel jeho otec, v kombinaci s nekompromisně hlasitým zvukem utopeným v reverbu vládl americkým hitparádám až do tzv. „britské invaze“ v čele s The Beatles. Kytaroví velikáni od Jimiho Hendrixe po Eddieho Van Halena uváděli Dala jako jednu z hlavních inspirací, stejně tak jako mnoho významných představitelů například punkového žánru. Dalovi a surfové hudbě obecně se druhé vlny popularity dostalo v 90. letech, kdy Quentin Tarantino oprášil jeho hit Misirlou na soundtracku k Pulp Fiction. Dick Dale ale nebyl pouze průkopníkem agresivní ultrarychlé hry, která položila základní kámen k extrémním žánrům kytarové hudby. Díky jeho blízké spolupráci s Leem Fenderem stál Dale u zrodu prvních vysokovýkonných zesilovačů, které dokázaly ustát jeho požadavky na ve své době neslýchanou hlasitost. Jak praví legenda, Dick Dale „zrušil“ skoro padesát aparátů a reproduktorů, než se podařilo vyvinout takové, které by ustály jeho ohlušující vizi. Během posledních dvaceti let života bojoval Dale s řadou nemocí, čítající kolorektální karcinom, cukrovku či onemocnění ledvin. Na výdaje spojené se svým zdravím vydělával až do své smrti konstantním živým hraním. „Hraju naživo od roku 1955. Budu v tom muset pokračovat, dokud neumřu, protože odmítám skonat v houpacím křesle s pivním pupkem.“ Své slovo dodržel.

  • Máte doma pokojovou květinu navíc? Napište její příběh a pošlete ji rostlinnou štafetou dál

    18. březen 2019
    Rostlinná štafeta, kterou několikrát ročně pořádá Zahrada na niti

    Principem rostlinné štafety je předat někomu dalšímu rostlinu, která vás už omrzela nebo se vám přemnožila, a dostat jinou se zajímavým příběhem. Mezi nejoblíbenější štafetové rostliny patří tradiční nenáročné retro pokojovky jako monstery, tchýniny jazyky nebo fíkusy.

    Účastníci nejvíce oceňují rostliny s příběhem, například ty zděděné po babičce, adoptované od popelnice nebo darované při nějaké zvláštní příležitosti. Organizátoři doporučují ke každé štafetové rostlině přidat cedulku s informací, odkud je, co se jí u vás líbilo nebo nelíbilo a proč ji posíláte dál. „Rostliny, které mají svůj příběh, jsou mnohem cennější a nový majitel k nim má hned jiný vztah,“ řekla serveru Ekolist autorka nápadu Lenka Hrubá. Podle ní si lidé z měst pokojovými květinami snaží vynahradit nedostatek zeleně a přírody. Vytváří si tak doma takzvanou urban jungle tvořenou právě nejrůznějšími rostlinami v květináčích. Kromě vzrostlých pokojovek se štafetují také sazenice, semena nebo i obaly na květináče, hnojiva a jiné doplňky související s pěstováním. Součástí štafety je i výměna informací a zkušeností s pokojovými květinami. Štafetu pořádá už od roku 2016 několikrát ročně Zahrada na niti na Praze 1. Její první letošní a celkově osmé pokračování se bude konat 28. března od 17 hodin. Přinést květinu na štafetu není povinností, ze zkušeností organizátorů vyplývá, že se jich většinou sejde dostatek. Každý, kdo rostlinnou štafetu navštíví, by si ale měl alespoň jednu pokojovku s příběhem odnést. Přečíst si o předchozích rostlinných štafetách můžete na blogu Zahrady na niti.

  • Srbští architekti umístili své studio do chátrající budovy. Upozorňují na problém nevyužívaných domů

    15. březen 2019
    Srbští architekti umístili své studio do chátrající budovy

    Srbští architekti z ateliéru Stattwerk postavili své studio na nestandardním místě. Svou kancelář umístili do rozpadající se výškové budovy v centru Bělehradu. Jejich cílem je upozornit na chátrání opuštěných budov ve městě.

    Studio se nachází v dřevěném objektu umístěném ve čtvrtém patře budovy, ze které v současnosti zůstal již jen betonový skelet. Část objektu s půdorysem ve tvaru srdce svou částí vystupuje z budovy a přesahuje na ulici, čímž vzbuzuje pozornost kolemjdoucích. Nejedná se o první projekt, kterým studio na problém upozorňuje. Minulý rok například nechalo studenty architektury zpracovat návrhy rekonstrukce neužívaného domu a zorganizovalo také projekt s názvem BIOTOP. Na tomto projektu spolupracovalo se studenty digitálního umění, kteří pomocí pláten a zeleného světla přeměnili betonovou konstrukci na svítící strom. Budova se tak s přičiněním studia čím dál více stává místem pro konání veřejných a uměleckých aktivit.

  • Hodnota pí byla vypočtena na novou rekordní délku, má už 31,4 bilionu číslic

    15. březen 2019
    Pí na chodníku v areálu TU Berlín

    Takzvané Ludolfovo číslo má nově přes 31,4 bilionu číslic, dosavadní rekord z roku 2016 byl 22 bilionů číslic. Překonala ho zaměstnankyně firmy Google z Japonska Emma Haruka Iwao a pomohla jí k tomu služba cloud computing.

    Na výpočtu pracovalo 25 virtuálních počítačů celkem 121 dní. Pí je hodnota, která udává poměr obvodu kruhu k jeho průměru. Jeho začátek 3,14 je dobře známý, celé číslo je ale nekonečně dlouhé. Prodloužení známé sekvence navíc není vůbec snadné, protože se neřídí žádným vzorcem. Iwao prý byla číslem pí fascinována již od svého dětství a doufá, že její současný rekord není konečný. Sama by ho ráda v budoucnosti ještě navýšila. Snaha o prodloužení čísla je dlouhodobou zábavou matematiků, nemá ale příliš praktické využití. Například agentura NASA z něho používá pouze 15 číslic.

  • Úzkostí z matematiky trpí i prvňáci, ukázala studie

    15. březen 2019
    Kalkulačka - matematika

    I šestileté děti můžou pociťovat strach, vztek a zoufalství z matematiky. Ukázala to studie pedagogické fakulty a centra pro neurovědu ve vzdělávání univerzity v Cambridge.

    Výzkumníci pracovali s téměř třemi tisíci školáky ve Velké Británii a Itálii. Úzkost z matematiky a její příčiny zkoumali u žáků pomocí podrobných rozhovorů. Píše o tom britský deník Guardian. „Necítil jsem se dobře, byl jsem opravdu vyděšený,“ popisoval své pocity jeden ze studentů základní školy po hodině, na které děti s učitelem probíraly zlomky.

    Spoluautor studie Ros McLellan tvrdí, že úzkost z matematiky je emocionální reakcí, která školáky postihuje obzvlášť silně. „Mladší děti nebudou chtít kvůli hodinám matematiky do školy chodit, bývají uplakané a rozrušené.“ Podle studie panuje mezi žáky obecný pocit, že matematika je ve srovnání s jinými předměty příliš těžká. Klíčovou příčinou úzkostí jsou špatné známky, tlak při testování a matoucí mix různých výukových metod. 

    Děti při hodinách matematiky zažívají nejen pocity strachu, napětí a frustraci, ale také fyzické symptomy. Patří mezi ně zrychlený tep srdce, sevřený žaludek a neschopnost se nadechnout.

    Úzkostem z matematiky se věnuje i tři roky stará česká diplomová práce s názvem Strach v úkolové situaci v matematice. Pomocí dotazníku mapovala prožitek strachu při vypracování dvou matematických úkolů u osmáků. Ukázalo se, že testová úzkost a strach negativně ovlivňují výkon žáka. Školáci si při těchto situacích navíc méně věří a strach je provází nejen při psaní testu nebo úkolu, ale také před a po hodnocení jejich úspěšnosti.
    Autoři britské studie vyzývají učitele a rodiče, aby tyto problémy začali řešit co nejdříve. Věnovat by se tomu měli podle výzkumníků i politici, kteří mají na starosti školství. Emocionální bloky totiž můžou u dětí negativně ovlivnit jejich vzdělávací potenciál.

  • Básník vytvořil videohru z prostředí ruského sídliště, ve které není co dělat

    15. březen 2019
    Básník vytvořil videohru z prostředí ruského sídliště, ve které není co dělat

    Je noc a vy se ocitnete v malém potemnělém bytě na ruském sídlišti. Venku sněží a ulice osvětlené pouličními lampami a neony nad vchody do obchodů jsou liduprázdné. V této tísnivé atmosféře začíná hra vytvořená herním vývojářem Alexandrem Ignatovem a básníkem Iljou Mazem.

    Hra s názvem It’s Winter posbírala řadu pochvalných recenzí od novinářů i hráčů, a to i navzdory tomu, že nemá žádný příběh a hráč v ní nemá žádný konkrétní úkol. Ve virtuálním světě si můžete usmažit vajíčka, poslechnout rádio, vykoupat se nebo vynést odpadky. Můžete se také jít projít po zasněženém sídlišti. Obchody jsou ale zavřené a hřiště prázdné. Nikde nikdo. Hra je takzvaným sandboxem neboli hrou s otevřeným světem, ve které hráč může jít, kamkoliv chce, a interagovat s herním světem. Vývojářský tým hru označuje jako postsovětské, smutné 3D, kde „na vás nic nečeká: není zde žádná šance dostat se ven, žádné místo pro dobrodružství, ani úchvatný příběh“. Můžete si jen užít precizně vymodelovaný pochmurný mikrosvět ruského předměstí. „Jako objetí nádherné melancholie, kterou cítíte v kostech jako mrazení,“ popisuje atmosféru hry jedna z uživatelských recenzí na internetovém obchodu Steam. Řada jiných hráčů ale hře vyčítá, že vlastně není hrou v pravém slova smyslu, neboť je zde opravdu jen málo věcí, které hráč může dělat. It’s Winter byla vydána jako součást většího projektu Ilji Maza, který zahrnuje také knihu, divadelní představení, krátký film a hudební album. Vývojáři na svém Twitteru nedávno oznámili, že na cestě je také letní verze hry.

  • Uzhhorod Modernism vám ukáže, kde v Užhorodu najít zajímavé meziválečné stavby

    15. březen 2019
    Dočasná budova Zemského úřadu, rondokubismus, 1924, architekt Alois Dryák

    Na začátku března zahájily činnost internetové stránky iniciativy Uzhhorod Modernism.

    Je to vlastně interaktivní průvodce po užhorodské meziválečné modernistické architektuře. Návštěvníkům nabízí mapu, kde jsou vyznačeny nejzajímavější objekty, dále pak články o jednotlivých významných objektech (těch je zatím na stránkách 20), texty věnované různým užhorodským čtvrtím, sekci o materiálech a technologických postupech typických pro meziválečnou architekturu a také medailonky československých architektů. Další budovy a témata mají na stránkách přibývat. Kromě ukrajinštiny jsou samozřejmě plně funkční i v angličtině. V letech 1919 až 1939, kdy bylo dnešní Zakarpatí součástí Československa, v Užhorodu vznikla řada výrazných a kvalitních budov – najdeme tu rondokubismus, tradicionalismus, neoklasicismus i funkcionalismus. Mezi jejich tvůrce patřili architekti Josef Gočár, Jan Gillar, Jaroslav Fragner nebo Ľudovít Oelschläger. Adolf Liebscher mladší tehdy vypracoval částečný generální plán a urbanistickou koncepci města. V jejím rámci vznikla vládní čtvrť Malé Galago a několik kolonií obytné zástavby. „Nálady převažující v mladém státě, který chtěl celému svět dokázat svou demokratičnost, rychlý rozvoj, humanismus a sílu, se odrážely i v architektuře: státní zakázky vyhrávaly zpravidla avantgardní projekty,“ píší zakladatelé iniciativy, historikové architektury Lina Dehťarova a Oleh Olašyn v úvodu k tematickému článku na ukrajinském publicistickém webu Livyj bereh. Promyšlenými urbanistickými zásahy českoslovenští architekti ovlivnili podobu celého města. Sdružení Uzhhorod Modernism ve městě působí už několik let. Jedním z jejich hlavních cílů je dosáhnout zápisu čtvrti Malé Galago na seznam světového dědictví UNESCO. Od začátku loňského září členové iniciativy také bojují proti necitlivé rekonstrukci nábřeží v centru města – ta by mimo jiné mohla ohrozit lipovou alej, jež se na místě nachází už od roku 1928.