Španělsko zavede od září do konce roku bezplatné cestování vlakem pro držitele určitých typů časových jízdenek

Britská ekologická aktivistka Wendy Ward poslala poštou generálnímu řediteli řetězce Sainsbury’s staré bavlněné prostěradlo s dopisem, že ho nemá kam dát. Nedá se darovat, opravit, kompostovat ani recyklovat. O jejím příběhu informoval britský deník The Guardian.

„Prodali jste ho, tak ho teď taky zrecyklujte,“ vzkázala. Reakce firmy byla podle ní jen formální fráze. Když o svém protestu ale napsala na Instagram, sklidila nadšené reakce. Tak vznikla kampaň #TakeItBack, která vyzývá lidi, aby své obnošené oblečení posílali zpátky značkám spolu s dotazem: „Co s tím hodláte udělat?“

Problém, na který Ward upozorňuje, je rozsáhlý. Britské charity i výkupci textilu čím dál častěji odmítají přijímat poškozené oblečení, protože jeho likvidace je drahá. Recyklace do nových materiálů – tzv. fibre-to-fibre – zatím není příliš rozšířená a navíc je dražší než výroba nové textilie. Ani zpětné odběry, které nabízí značky jako H&M nebo Zara, podle studií ve většině případů nevedou k recyklaci.

Mnoho obchodů zkrátka zaplatí za to, že se oblečení spálí, nebo pošle do Afriky a Asie. Ale ani tam už o něj ale nikdo nestojí. Ward proto volá po zavedení zákonné odpovědnosti výrobců za celý životní cyklus produktu – tzv. EPR – „extended producer responsibility.“ Evropská unie se k zavedení podobného pravidla v případě textilií zřejmě výhledově chystá.

„Lidi si myslí, že dělají dobrou věc, když odevzdají oblečení do charity. Ale kdyby viděli, kde to často končí, byli by v šoku,“ říká Ward.

Čelenky, sluchátka nebo headsety na principu EEG, které zaznamenávají a měří neurální signály, už dávno nejsou záležitostí specializovaných klinik. Popularita těchto zařízení mezi širokou veřejností roste. Uživatelům většinou slibují lepší spánek, koncentraci nebo třeba úlevu od stresu. Informoval o tom web Vice.

Málokdo ale tuší, že řada těchto zařízení zároveň odesílá nasnímaná data výrobcům – a ti je mohou dále prodávat. EEG signály přitom nejsou žádné abstraktní křivky. Mohou odhalit například vaši náladu, úroveň stresu nebo známky deprese.

Provozovatelé zařízení data často sdílejí nebo prodávají třetím stranám, jako jsou reklamní agentury, vývojáři umělé inteligence nebo technologické firmy. Některé společnosti využívají tyto data třeba k trénování algoritmů strojového učení, které mohou předpovídat emocionální stavy nebo kognitivní vzorce uživatelů.

Američtí senátoři Chuck Schumer, Maria Cantwellová a Ed Markey proto varují, že neurotechnologické firmy s těmito daty nakládají jako s obchodním artiklem. Ve společném dopise Federální obchodní komisi požadují, aby Spojené státy stanovily jasná pravidla. Neurodata jsou podle nich stejně citlivá jako třeba přístupové údaje k bankovnictví – a měla by být stejně chráněná.

Zpráva nezávislé nadace Neurorights Foundation z roku 2024 ukázala, že 29 z 30 prověřovaných firem sbírá záznamy mozkové aktivity i další data uživatelů téměř bez omezení. Polovina z nich pak svým klientům nenabízí možnost poskytnutí těchto citlivých zdravotních údajů odmítnout. Víc než polovina ani neumožňuje nasbírané údaje smazat. Některé americké státy jako Kalifornie nebo Colorado už přijaly zákony, které se sběrem neurodat alespoň částečně zabývají. Většina světa ale stále nemá žádné předpisy, které by uživatele chránily. Pro uživatele nositelné elektroniky platí jednoduchá rada: pokud zařízení slibuje, že vás seznámí s aktivitou vašeho mozku, je možné, že s ní současně seznámí také někoho dalšího.

BIOCAP dlaždice vyvinuli výzkumníci z Florida International University v Miami. Jedná se o betonové bloky vytvořené metodou 3D tisku a inspirované tvarem přírodních korálových útesů. Na rozdíl od obyčejných betonových zdí, které vytvářejí pro mořský život nehostinné podmínky, mají BIOCAP dlaždice členitý povrch, ve kterém se mohou usadit například ústřice, svijonožci nebo malé ryby. Informovaly o tom weby Vice a The Conversation.

Více života v pobřežních hrázích a vlnolamech může zásadně ovlivnit celé okolní prostředí. Jedna ústřice denně zvládne přefiltrovat až 190 litrů vody. V čistějším oceánu roste víc mořských řas, které zachytávají uhlík a současně produkují kyslík. O stěny s dlaždicemi se rozbíjejí vlny podobně jako o přírodní útesy, a to pomáhá zpomalit erozi pobřeží.

Pilotní projekt financuje americká Agentura pro ochranu životního prostředí i Národní vědecká nadace. Dlaždice mají kromě přímé pomoci přírodě také funkci senzorů mimo jiné pro měření tlaku vln nebo pH vody. Pohyb pod hladinou budou také nepřetržitě sledovat kamery, které mají monitorovat, jak si mořští tvorové nacházejí cestu do svých nových betonových úkrytů. Vědci tak chtějí ověřit, že BIOCAP funguje jako životaschopnější a přírodě bližší náhrada za klasické pobřežní hráze.

Termín „quiet quitting“ vznikl v USA v roce 2022, kdy se rozšířil na TikToku jako pojmenování specifické pracovní morálky. Nižší motivace pracovat se šíří především mezi dvacátníky, kteří se zaměřují spíš na rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Ti, kteří se považují za quiet quitters, dávají přednost práci, při níž plní povinnosti dle požadavků, ale nic navíc – neusilují tedy o povýšení nebo zvýšení platu. Jinými slovy jde o zlatou střední cestu mezi nedostatečným a nadměrným výkonem, uvádí server The Street.

V rámci průzkumu společnosti Mynavi existují čtyři hlavní důvody, proč se současní japonští pracovníci stávají quiet quitters – současné pracoviště neodpovídá jejich představám a cílům, nejsou spokojeni s tím, jak je hodnotí zaměstnavatel, dávají přednost nižším pracovním i platovým standardům ve prospěch osobního volna nebo jim je kariérní postup zcela lhostejný.

Jak píše web The Japan Times, ve stejném průzkumu se necelých 40 % respondentů z řad personalistů vyjádřilo ve prospěch těchto zaměstnanců. „Jelikož se hodnoty stále více liší, je důležité, aby společnosti priority zaměstnanců akceptovaly a nabízely flexibilnější pracovní místa,“ podotýká Akari Asahina, výzkumná pracovnice Mynavi Career Research Lab.

Vedle fenoménu quiet quitting, který podle americké výzkumné společností Gallup následovalo v roce 2022 nejméně 50 % Američanů, může svůj vzestup zaznamenat i takzvaný „revenge quitting,“ tedy jakási agresivnější forma pracovní výpovědi. Nespokojení lidé tím dávají najevo, že nesouhlasí s nízkou mzdou či nedostatkem příležitostí ke kariérnímu postupu.

„Pirátství. Je to zločin,“ varovala od roku 2004 v kinech a na DVD reklama, která se snažila lidi odradit od vypalování filmů na vlastní disk. Projekt vznikl v koprodukci Federace proti krádežím autorských práv a Americké filmové asociace (nyní MPA). Uživatelé sociálních sítí však po letech zjistili, že font apelujícího textu byl pirátsky převzat od nizozemského typografa Justa Van Rossuma, uvádí web Daily Mail.

Van Rossum vytvořil písmo FF Confidential v roce 1992. To pak bylo nelegálně zkopírováno a vydáno jako písmo XBand-Rough.

Zatímco převzatý font je bezplatně dostupný, za použití Rossumova originálního výtvoru se společnostem účtovaly poplatky. Uživatel Bluesky prověřil obrázek z kampaně „Auto bys neukradl“ pomocí online softwaru, který přesně rozpozná použité písmo. Zjistil, že místo původního Rossumova výtvoru bylo v reklamě použito pirátské XBand-Rough.

Britský server Sky News upozorňuje, že neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že by si tvůrci antipirátské kampaně byli nepravosti písma vědomi. Ostatně jeho kopie byly v té době široce sdíleny. Kriticky se k situaci nestaví ani samotný autor původního fontu Van Rossum. „O nelegální kopii svého písma jsem věděl už dříve. Netušil jsem však, že kampaň používá XBand-Rough, nikoli FF Confidential. Ta reklama vyznívala špatně vždy, což podle mě vysvětluje množství vtipů, které na její účet vznikly. Ironie toho, že v ní bylo použito pirátské písmo, je zkrátka skvostná,“ okomentoval Van Rossum pro britský web nejnovější zjištění.

Reklama se vysílala v kinech mezi lety 2004 a 2008. V té době se zapsala do dějin popkultury a ještě několik let poté na ni vznikaly parodie.

Instagramové a tiktokové algoritmy v současnosti předhazují prazvláštní koláže vytvořené umělou inteligencí. Robotický hlas komentuje nejrůznější výjevy zkomolenou italštinou, která dodává na absurditě výslednému sdělení. Portál Fandom zaznamenává asi 63 podivných postav. Mezi nejčastějšími jsou Ballerina Cappuccina, Bombardiro Crocodilo nebo Chimpanzini Bananini. Fantasmagorické názvy jsou doplněné o ještě šílenější obrázky. Zmíněný Bombardiro Crocodilo znázorňuje křížence krokodýla s bombardérem. Pojem Tralellero Trallala zase reprezentuje bílého žraloka se čtyřma nohama v teniskách.

Zatímco mladší publikum trend baví, starší generace bijí na poplach. Zvlášť úzkostlivě k současnému trendu přistupují Italové, které hit sociálních sítí uráží. Australan s italskými kořeny jej považuje za podlý a nevtipný. „My takhle nemluvíme! Já nejsem žádný bambini guisni, nebo co to je,“ cituje muže australský server News. „Vážně, lidé se lacině smějí na účet italského národa, je to zklamání,“ dodává.

Podle jazykovědce Adama Aleksice trend nelze je jednoduše řadit do kategorie brainrot. AI videa ze své podstaty upozorňují na záměnu toho, co je skutečné, a toho, co se za skutečné vydává. „Když smícháme něco autentického, jako je hlava velblouda, s něčím neodpovídajícím, jako je tělo ledničky, výsledná nesourodost vlastně upozorňuje na složitost toho, čemu můžeme na internetu věřit, s tím, čemu nemůžeme,“ tvrdí Aleksic.

„Obraz je generován umělou inteligencí, takže je falešný, ale často se mísí s reálnými vstupy. Například trendový zvuk pro Bombardiro Crocodilo se týká skutečné situace v Gaze,“ upozorňuje Aleksic na alarmující podtext spojení krokodýla s bombardérem. Někteří uživatelé Redditu totiž poukazují na skrytý význam této koláže. Pod tímto AI výtvorem se opakuje komentář, že jde o aligátora, který bombarduje děti v palestinské Gaze, nevěří v Alláha a miluje bomby.

Poprvé musela sedmadvacetiletého čínského studenta, který žije v Japonsku, zachránit helikoptéra. Zasekl se na stezce zhruba 3 000 metrů nad mořem, protože během cesty ztratil mačky (hroty, které se připevňují na boty). O několik dní později se nahoru vrátil, aby si vyzvedl věci, které tam nechal, třeba telefon, informuje server The Independent a BBC.

Zhruba deset minut před jednou údajně policii zavolal jiný lezec, který je informoval o studentovi trpícím nemocí z nadmořské výšky. Záchranáři z prefektury Šizuoka našli studenta na 8. stanici a přenesli ho na 5. stanici na nosítkách, kde byl následně předán hasičskému sboru.

Problémem bylo podle místní policie, že student na horu lezl mimo lezeckou sezónu. Fudži, aktivní sopka a nejvyšší hora Japonska, je většinu roku pokryta sněhem. Její lezecké stezky jsou otevřeny od začátku července do začátku září. V rámci snahy o prevenci přeplnění hory zavedly úřady loni poplatek za vstup a limit počtu návštěvníků. Poplatek od tohoto léta činí 27 dolarů, tedy zhruba 600 korun.

Cílem výzkumu, který zahrnoval vzorek 3 726 mužů a žen ve věku 17 až 25 let, bylo zjistit, jak kulturní kontext ve zmíněných zemích ovlivňuje frekvenci, postoje a motivace mladých lidí při sexuální interakci prostřednictvím sociálních sítí. Výsledky ukázaly, že sexting je mezi mladými dospělými rozšířený a běžný ve všech třech zemích. Nejčastěji se ale vyskytuje v Mexiku. Podobně jako ve Španělsku a Kolumbii zde navíc muži vykazují celkově pozitivnější postoj k sextingu než ženy, informuje server El País.

Studie také ukazuje, že mladé ženy ve Španělsku se sextingu účastní častěji než jejich vrstevnice v Kolumbii nebo Mexiku. Podle psycholožky a sexuoložky Silvie Sanzové je to především proto, že ve Španělsku mají ženy větší sexuální svobodu a v digitální komunikaci se cítí mnohem uvolněněji. Naopak v konzervativnějších nebo misogynních společnostech hrozí ženám, které sexting iniciují nebo ukazují své tělo, větší riziko společenského odsouzení. Omezená nebo potlačená chuť latinskoamerických žen zapojit se do sextingu tak podle ní odráží hluboce zakořeněný machismus.

Ve zkoumaných zemích se liší i motivace k sextingu. Mexické ženy bývají k posílání erotického obsahu nejčastěji ovlivněny svými partnery, zatímco v Kolumbii hraje větší roli sociální tlak a také vliv návykových látek, jako je alkohol. Podle spoluautora studie Rafaela Ballestera Arnala je v tomto kontextu důležité vzdělávání společnosti v tématech souhlasu a sexuální asertivity.

Rizika sextingu podle něj nespočívají pouze ve zneužití intimních fotografií, ale i v tom, že lidé prostřednictvím sdílení hledají vnější potvrzení. „Máme tendenci si myslet, že ti, kdo posílají nejvíce erotických fotek, mají vysoké sebevědomí nebo jsou narcističtí. Ale novější výzkumy ukazují, že tomu tak není vždy. Často naopak jde o nejisté jedince, kteří svůj obsah sdílejí z potřeby uznání.“

Ve srovnání s trávníky jsou louky – tedy otevřené plochy s převahou nedřevin, jako jsou vysoké trávy, květiny a byliny – levnější na údržbu, vyžadují méně vody a energie a dokážou zachytit více oxidu uhličitého. Jsou také atraktivnější pro opylovače, kteří hrají klíčovou roli v ekosystémech, uvádí BBC.

Populace opylovačů po celém světě v posledních desetiletích výrazně klesají. Zvláště zasaženi byli například motýli monarchové, kteří ve Spojených státech za posledních 20 let přišli zhruba o pětinu svých populací. Profesor biologie Marc Johnson z Torontské univerzity v Mississauze se proto rozhodl na svém dvorku vytvořit louku speciálně pro opylovače. Už během prvního roku na ní zaznamenal zvýšený výskyt hmyzu.

Další ekologické přínosy luk ukázala i nedávná studie Cambridgeské univerzity ve Velké Británii. Výzkumníci zjistili, že louka je vůči klimatickým podmínkám odolnější než tradiční trávník – například odráží o 25 % více slunečního světla. Rostliny typické pro louky navíc mívají hlubší kořeny, což zvyšuje jejich odolnost vůči suchu. Jsou proto vhodné do sušších oblastí nebo míst s omezenou spotřebou vody a mohou přispívat i k ochlazování měst.