Sparrow and the Workshop: Parádní letní deska

Sparrow and the Workshop zní spíš jako název tradiční britské hospody než rockové kapely. Glasgowské trio taky národnostně zahrnuje velkou část Spojeného království – zpěvačka Jill O’Sullivan se narodila v severoirském Belfastu (vyrostla ovšem v Chicagu), basák Nick Packer je Velšan a bubeník Gregor Donaldson pro změnu Skot.

Podobně otevření jsou Sparrow and the Workshop i žánrově. Na svých prvních dvou albech Crystals Fall (2010) a Spitting Daggers (2011) zkombinovali posmutnělý folk a rock s osudovým nádechem westernových soundtracků, retro psychedelií, ponurými kabaretními tóny i čistě popovou přítulností. Tohle všechno už samozřejmě podobně namíchali mnozí jiní, ale téhle trojici z toho i na třetím albu Murderopolis vychází svěží, nenásilně originální dílko.

Za hodně přitom bezpochyby vděčí skvělému vokálu Jill O’Sullivan, který skladbám dominuje. Její sametový hlas má sílu i eleganci velkých countryových zpěvaček, místy se ale dost blíží i křehkému půvabu Anny Calvi nebo klidnějším polohám PJ Harvey. Skoro se až nechce věřit, že majitelka tohohle příslovečného zlata v hrdle už dávno není slavnější.

Sparrow and the Workshop – Murderopolis |foto: Song, by Toad

I samotné smutně chytlavé písně, které občas náladou připomenou poslední album skotského barda Edwyna Collinse, působí hned od prvních poslechů jako velmi chytře vystavěné kousky. Přes minimální obsazení jsou precizně propracované, zároveň jistou disciplínou a střídmostí evokují třeba tvrobu Texasanů Spoon. Celé trio přitom šlape s maximální lehkostí i jistotou a stejně tak se širokým obloukem vyhýbá křeči nebo póze.

Murderopolis je přes svůj poněkud výhrůžný název parádní letní deska. Přiměřeně soumračná, aby osvěžila, ale dostatečně vřelá, aby z ní nemrazilo, lehce stravitelná i vydatně podnětná. Sparrow and the Workshop by s ní zasloužili konečně udělat pořádnou díru do světa.

Sparrow and the Workshop – Murderopolis (Song, by Toad Records, 2013)