Spiritualized: Vstup do studia byl pro mě vždy vpádem do temné místnosti

1. říjen 2018
Jason Pierce aka Spiritualized

Mluvit o konci kariéry při vydání výborné novinky je vždy hořkosladká zkušenost. Jak šéf anglické kapely Spiritualized Jason Pierce přiznává, poslední nahrávání bylo hraniční zkušeností. Do telefonického rozhovoru se vkradly spíš pesimistické okamžiky: konec Piercovy předchozí kapely Spacemen 3 a návrh na její obnovení, problém s překonáváním sebe sama i fakt, že dnes už jednotlivým nahrávkám nevěnujeme tolik času a pozornosti jako dříve.

Poprvé jsem se setkal s tvou hudbou skrze singl Big City z poslední desky Spacemen 3. Tehdy jsem netušil, že jste celé album Reccuring natočili se Sonicem Boomem odděleně. Proč to došlo až tak daleko?

Už jsme spolu nedokázali vycházet. Taky nebylo překvapením, že jsme se brzy po natočení desky definitivně rozpadli. Spoluhráči nás opustili a my zjistili, že už není kam jít dál. Kapitola Spacemen 3 se uzavřela. A to nám oběma bylo v roce 1991 jen 26 let!

Loni jste prý dostali nabídku dva miliony liber, abyste podnikli jako Spacemen 3 návratové turné. To se nakonec neuskutečnilo. Proč?

Proč? Protože já nedělám věci primárně pro peníze. Z mé strany rozhodně nebyl dostatek motivace, abych s něčím takovým ztrácel čas a energii. Hudba je jedna z mála uměleckých disciplín, kde (především v poslední době) po tobě fanoušci i organizátoři chtějí, abys opakoval to, co jsi dělal, když ti bylo kolem dvaceti. Přirovnal bych to k tomu, že by nakladatel chtěl po spisovateli, aby jeho nová kniha byla přesným odrazem jeho slavné prvotiny. Mně to přijde hodně podivné.

Na druhou stranu jsi odjel turné plně věnované desce Ladies and Gentlemen We Are Floating in Space. Jaký je mezi těmito příklady rozdíl?

Za prvé jsem odehrál tyto koncerty, abych mohl dokončit mou novou desku, a druhý důvod je ten, že jsem nikdy s programem k Ladies and Gentlemen nevyjel na turné. V době, kdy jsme ji vydali, ji prostě nešlo technicky předvést naživo. Takže v tomto případě jsem neopakoval své předchozí kroky, ale naopak nalezl bílé místo, které jsem měl velkou chuť vyplnit.

Morseovka na obalu novinky mi připomněla roky ve skautském oddílu. Ty sám ji ovládáš?

Nikdy jsem ji neuměl. (Smích) Její symbolikou jsem spíš chtěl symbolicky připomenout nějaký mezinárodně srozumitelný kód. Všichni znají alespoň signál SOS.

V řadě aktuálních rozhovorů přiznáváš, že nahrávání nové desky bylo prozatím nejtěžší v celé tvé kariéře. Co se stalo?

S každou deskou je pro mě nahrávání těžší a těžší. Čím víc toho o hudbě obecně vím, tím mně přijde těžší natočit dobrou, originální nahrávku. Možná nechtěně posunuji osobní kvalitativní laťku čím dál výše, ale obstát před sebou je v poslední době téměř neřešitelné řešení. Vstup do studia byl pro mě vždy vpádem do temné místnosti, kde se zhmotňovaly všechny mé obsesivní, perfekcionistické sklony. Tím nechci říct, že při nahrávání trpím. Vím, jak by měla deska znít, co jí chci sdělit, ale je pro mě čím dál těžší projít tím složitým procesem nahrávání tak, abych mohl na konci s klidným svědomím album vypustit z rukou.

Byl pro tebe proces komplikovaný i z toho důvodu, že se téměř celý odehrával u tebe doma, a ne v klasickém studiu?

Samozřejmě. Všechno to byla otázka financí, kterých se mi zoufale nedostávalo. Rád bych natočil album, jako se točily všechny ty báječné majstrštyky v sedmdesátých nebo osmdesátých letech u velkých labelů, ale to prostě tentokrát nebylo možné. Koupil jsem si tedy notebook a začal postupně zvát domů jednotlivé muzikanty, kteří mi nahrávali stopu za stopou. Já tak lepil album dohromady jako velké puzzle. Když jsem pak nastřádal nějaké peníze, utratil jsem je studiovou práci, kterou nešlo obejít domácím nahráváním, ale to bylo okolo patnácti procent materiálu, který na novém albu uslyšíte. A to jsem měl v hlavě stále myšlenku natočit album, které by disponovalo podobně masivním zvukem jako Ladies and Gentlemen.

Spiritualized – And Nothing Hurt

To ti ani nepomohl nikdo, kdo má velké zkušenosti s nahráváním doma?

Pomáhalo mi hodně lidí, ale stejně jsem všechny ty procesy musel dostat pod kůži já sám. Jen já věděl, jak by měla nahrávka znít.

A pak jsi odjel výroční koncerty k Ladies and Gentlemen a následně přepracoval podstatnou část připravovaného materiálu pro nové album? Co se během turné stalo, že jsi následně přistoupil k tak razantním změnám?

Já částečně absolvoval turné i z toho důvodu, abych si po letech připomněl atmosféru velkého ansámblu, který jsem chtěl na novince zhmotnit. A během koncertů jsem zjistil, že především vokály uvnitř té hlasité masy musí být vedeny úplně jinak, než jsem je měl už natočené. A z toho plynuly změny, které jsem následně musel v nových písničkách udělat.

V posledních letech jsi také natočil řadu experimentálních alb, často sám nebo pouze s jedním hudebním partnerem. Měly i tyto zkušenosti vliv na tvou novou desku?

Částečně ano. Právě z toho titulu, že se jednalo o podobný DIY přístup, i když ve výsledku snad nové album Spiritualized nezní jako na koleně montovaná deska. Na druhou stranu, já se věnuji hodně improvizaci, která ale ze záznamu nemá takové kouzlo, jako když se děje „tady a teď“. Proto jsem vydal minimum experimentální muziky, které jinak věnuji velkou porci času. U Spiritualized jsem chtěl natočit album, kde nebudou tři silné kusy a okolo toho vata, jak tomu často bývá. A u tohoto úkolu mi mé avantgardní zkušenosti k ničemu nebyly.

Když už jsme u toho, plánuješ nějakou novou sólovou muziku?

Pořád na něčem pracuji. Příští měsíc budu mít pár vystoupení postavených na mých improvizacích. Možná by mi měl někdo poradit, abych se se svou muziku ve studiu tak netrápil, protože pořád mám nápady na něco nového a nahrávání desek mě pořádně v tomto záměru zpomaluje.

V rozhovorech také vyhrožuješ, že And Nothing Hurt by mohla být poslední deska kapely. Proč?

Teď jsem prostě z nahrávání tak vyždímaný, že nemám sebemenší potuchy, co bych měl skrze Spiritualized sdělit. Vše, co jsem měl na srdci, všechny nosné hudební nápady vhodné pro kapelu, jsem upotřebil v nových písničkách a já si nedovedu po všech těch letech nahrávání představit, že se do podobného šílenství pustím znovu. Navíc všechno je dnes tak dostupné. Tisíce nahrávek se na posluchače valí ve stejný okamžik. V době, kdy jsem byl puberťák, jsem v rádiu uslyšel výbornou písničku od The Silver Apples a trvalo mi několik let, než jsem album s hledaným songem sehnal. Podobně jsem to měl s krautrockovými démanty od Kraftwerk, Neu!, Harmonia nebo Cluster. Během těch let, co jsem se je snažit pořídit, jsem o nich četl hned několik článků. Když jsem je držel v ruce, měl jsem poměrně slušné povědomí o tom, jak deska vznikala, o čem písničky jsou a tak dále. Dnes si poslechnete jednu desku, další den další a takhle to jde pořád dokolečka. Není čas se zdržovat zjišťováním, proč album zní tak, jak zní, co stojí za jeho vznikem. Mně tahle skutečnost ubírá entuziasmus, proč trávit tolik času nahráváním něčeho, čemu nakonec většina posluchačů věnuje svého času jenom zlomek. Pokud vůbec nějaký.

Poslechněte si, jak se Jason Pierce vyrovnává při natáčení alba se svým perfekcionismem.