Starosti eurozóny s Řeckem nejsou náhodné

Lídři evropské Unie minulý týden prohlásili, že Řecko v případě státního bankrotu nenechají padnout. Nedodali ale vůbec nic konkrétního, tedy jakým způsobem by eurozóna mohla pomoci.

Chvíli se čekalo, že konkrétnější budou právě v těchto dnech ministři financí. Tyhle úvahy byly ale rychle vyvráceny: je evidentní, že Evropa Řekům neslíbí nic konkrétního do doby, než si bude stoprocentně jistá, že oni sami jsou ochotni udělat všechny nezbytné kroky. Řecký ministr financí Georgios Papaconstantinou si to zjevně představoval jinak. Na setkání s novináři před jednáním euroskupiny mluvil o tom, že je na čase, aby jeho evropští kolegové představili plán na konkrétní pomoc Řecku. Jedině to by podle něj mohlo uklidnit finanční trhy. Euroskupina ale rozhodla jinak: za měsíc se rozhodne, jestli je řecký plán na letošní snížení schodku státního rozpočtu o 4 procenta reálný. Když ne, tak bude muset řecká vláda přijmout nová opatření. Šéf euroskupiny Jean-Claude Juncker už mluvil o zvyšování daně z přidané hodnoty nebo o vyšším zdanění luxusního zboží a automobilů.

Je přitom hodně pravděpodobné, že podobná opatření nutná budou. Podle analytiků se zatím zdá, že řecká vláda bude muset v utahování opasků ještě přitlačit. Ať tak či onak, v pozadí se stále vznáší otázka, jestli by eurozóna měla v případě potřeby pomoci. Jednoduchá odpověď neexistuje. Maastrichtská smlouva podání pomocné ruky bankrotující zemi výslovně zakazuje. Je zřejmé, že pomoc jedné zemi by povzbudila další hříšníky. Jak k tomu přijde německý daňový poplatník, který musel celé roky vydržet restriktivní mzdovou politiku, aby jeho země zlepšila svou konkurenceschopnost? Proč by měl pomáhat Řekům, kteří si dlouhodobě žili nad poměry a časů hospodářského růstu nedokázali využít k nutným reformám? A ještě opakovaně falšovali vlastní statistiky?

Řada logických argumentů prostě mluví proti tomu, aby se Řecku pomáhalo. Jenže co se stane, když Řekové padnou? Řecký státní bankrot eurozónu sám o sobě ohrozit nemůže. Co když ale s sebou řecký kolaps stáhne další ohrožené země? Problémy velkých jako je Španělsko nebo Itálie by už eurozónu mohly stáhnout do propasti.

Otázka záchrany Řecka je v posledku politická a musí ji rozhodnout lídři Unie. V souvislosti s ní se už teď mluví o tom, že současné problémy jsou důkazem, že klub států se společnou měnou potřebuje jednotnou ekonomickou vládu. To znamená mnohem větší koordinaci hospodářské politiky a možnost transferu peněz z jednoho státu do druhého.

Jistěže by v ideálním případě bylo něco takového navýsost žádoucí. Jenže v ideálním světě prostě nežijeme. Jaká by byla politická legitimita takových transferů? Jak by si mohla třeba německá nebo francouzská vláda dovolit převádět masivní sumy peněz do Řecka i kdyby to bylo ekonomicky nezbytné? Vždyť němečtí a francouzští voliči by k ničemu takovému nikdy nedali souhlas. Navíc by zavedení jakési ekonomické vlády jen prohloubilo deziluzi občanů vzhledem k evropské integraci. Zase by se opakoval případ, kdy politické elity dělají kroky, které veřejné mínění odmítá. Unie by se tak v očích občanů stala ještě víc nepopulární, než je tomu dnes.

Stávající rébus prostě nemá jednoduché řešení. Společná měna je primárně politickým projektem. Evropské elity jsou s ním natolik spjaty, že pád eura prostě nedovolí i kdyby to mělo stát jakkoliv velký balík peněz. Stejně tak je ale jasné, že společná měna má ve své DNA zakódovanou řadu slabin, o kterých se mluví od samého začátku její existence. Možná má pravdu nositel Nobelovy ceny Paul Krugman, který napsal, že Unie euro zavedla příliš brzy, tedy v časech kdy byl vznik jednotné hospodářské politiky v rámci společenství nemyslitelný. Jenže euro existuje a vznik této společné politiky se nijak podstatně nepřiblížil; přes všechnu současnou rétoriku k ní není vůle. Unii se podaří maximálně dosáhnout větší míry koordinace nebo toho, že na hříšníky jako jsou Řekové bude Evropská komise tvrdší než dosud. Ale tak či onak, vše nasvědčuje tomu, že krize podobné té dnešní budou eurozónu doprovázet i v budoucnu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .