Strach, vztek a láska na berlínském festivalu CTM

22. únor 2017

Již po osmnácté se v Berlíně, paralelně s festivalem Transmediale, uskutečnil i ojedinělý hudební festival. Původně Klub Transmediale, dnes už jen pod zkratkou CTM, dávno není jen doprovodným programem, je to regulérní devítidenní hudební přehlídka plná koncertů, výstav, performancí, přednášek a workshopů.

V rámci jedné z diskuzí na festivalu CTM v Berlíně chválí afroamerická aktivistka, básnířka a hudebnice Moor Mother jeho dramaturgii, je ráda, že tu není výjimkou a že se tu může sama něco naučit. Festival experimentální elektronické hudby a zvukového umění je tradičně o skvělé dramaturgii i osobní a politické transformaci. Letošním tématem byly emoce. Strach, vztek a láska nejen v hudbě, ale především jako základ nejrůznějších společenských problémů.

Zdá se, že doba lepších zítřků končí, strach z neznámého sílí a nastupuje vztek z možnosti ztráty privilegií. Na tento stav reagovali organizátoři CTM a snažili se vytvořit podmínky pro setkávání rozdílných lidí, skupin, emocí a zkušeností. Ideální podmínky k osobní transformaci, k učení o jiných kulturách a identitách i odnaučování škodlivých stereotypů na straně publika, ale i umělců. Proto velkou část programu tvořily také diskuze, přednášky a workshopy.

Moor Mother je spoluzakladatelkou vydavatelství afroamerické sci-fi literatury, která se vyrovnává s pocitem, že odlišné barvy pleti ve společnosti nemají budoucnost. V rámci diskuze komentovala i poslední dobou často používaný termín postfaktická společnost. Tento stav pro ni není žádnou novinkou a zmiňuje, jak americké školství kontroluje historický narativ, a cituje otce afrofuturismu Sun Ra, který říkal, že pravda tu nikomu nepomůže. Bylo by ale krátkozraké soustředit se pouze na nejmedializovanější strach a vztek z vývoje politiky v USA. Letošní festival se zaměřil i na revizi historie otroctví a větší prostor v programu dostaly mexické, íránské i turecké hudební scény, vyvíjející se v obtížných politických podmínkách.

Festival CTM

„Když osoba, která není bílé pleti, něco řekne, nebo když spáchá nějaký zločin, automaticky se to přenáší na celou kulturu, ke které dotyčný patří, nebo dokonce i na podobné kultury. Podívejte se třeba na muslimské komunity, mohou to být různé kultury, a přesto všechny trpí generalizací ze strany těch, kteří nejsou schopni rozlišovat,“ zmiňoval na panelu o Identitách budoucnosti Leil Zahra, spolupracovník neziskové organizace Tactical Tech, která se zabývá analýzou dat pro aktivisty i ochranou skupin, které jsou na internetu nejvíce ohrožené nenávistnými výpady, jako jsou rasové menšiny, LGBTQI komunity a ženy.

„Díky možnostem internetu jsem chtěla mluvit ke komukoliv, ale čím víc jsem byla vidět, tím více reakcí přicházelo. Byla jsem otřesená tím, jaká je realita, kolik násilí a obtěžování se dočkám. Vzhledem k tomu, že mé kořeny jsou mezi původními obyvateli And, mluvím o věcech, jako je dekolonizace nebo kolonialita. A už při pouhém používání takových slov byly reakce některých lidí zuřivé. A tak jsem se postupně dozvěděla víc i o tématu politiky identit,“ dodala v debatě transgender umělkyně Elysia Crampton.

Sonická očista a pozitivní vzory

Tommy Genesis

Dokonce i výhružkám smrtí čelili aktéři videoklipu francouzského rappera Kiddy Smileyho, který oslavuje tzv. ball culture a queer komunitu obecně. Otevřeně o této zkušenosti promluvil sám rapper na panelové diskuzi, která se věnovala tématu dekolonizace tanečního parketu – snaze rozbít vyprázdněnou představu odlišných rasových identit jako pouze exotických a naplnit ji skutečnými zkušenostmi a emocemi. Vedl ji Madison Moore, který se ve svých studiích zabývá především party kulturou, a zahájil ji takto: „Když někdo může říct, že nevnímá barvu pleti, ale pouze hudbu, znamená to, že nevnímá mě. Zkuste se podívat pořádně, já jsem černoch a jsem queer. My si nemůžeme vybrat, zda budeme, nebo nebudeme vidět. Představujeme politické téma od chvíle, kdy vstoupíme do místnosti. Ale mám pro vás dobrou zprávu, tato diskuze by měla být o nápravě, a proto budeme mluvit o decentralizaci moci bílé většiny nad parketem. Nadřazenost bílé rasy se tu projevuje tak, že bílé instituce vědomě i nevědomky marginalizují osoby na okraji.“

Diskuze se zúčastnila také Nkisi, spoluzakladatelka kolektivu NON, který sdružuje a vydává umělce africké diaspory potýkající se s neustálým útlakem bílého systému i pocitem vykořeněnosti. Jak říká, není to o hledání kompromisu, musí dojít k úplné změně. „Zvuk může být vnímán i jako způsob přenosu vědění. Zvuk je taky veřejný prostor. Tím, že používám zvuk, dělám hudbu pro komunitu a potom ji hraji v klubu, mohu docílit určité sonické očisty. Parket potom může být místem proměny, kde se stáváme něčím a dospíváme k nějakému konkrétnímu konání. Vždy jsem snila o tom, že hudba může lidi aktivizovat,“ dodává Nkisi ke své představě o roli hudby.

Jeden celý den byl věnován aktivitám feministických hudebních kolektivů a poslední dobou hojně debatovanému tématu situace žen, problému sexismu, a tedy i distribuce moci na hudební scéně. Problému sexistického hudebního průmysl a nedostatečné reprezentaci žen se dotkla v jedné z diskuzí také hudebnice Peaches: „Řekla bych, že všechny mé skladby jsou jakousi emotivní odpovědí. Projekt Peaches se zrodil z pocitu bezmoci i v reakci na písňové texty, na kterých jsem vyrůstala, v reakci na hudbu, kterou jsem si zpívala a užívala, a přitom se nijak netýkala mě ani mého světa a pohledu na něj.“

Diversity at Clubs & Events

Z diskuze kolektivů, které sdružují umělkyně, akademičky i zvukařky nebo promotérky, jako MINT, Discwoman, Sister nebo New Emergences vyplynulo, že kolektivy by měly být inkluzivní a vstřícné a že jsou stále potřeba, nejen jako zdroj pozitivních vzorů, ale i jako záchytná síť, kterou mají muži už vybudovanou a díky které se dostávají na vlivné pozice. „Dříve jsem to vnímala tak, že se budu snažit být nejlepší a budu soutěžit s ostatními DJi muži, abych byla co nejlepší a nemusela nikdy řešit gender, ale to chce taky specifickou náturu a myslet si, že když budeme ženy podporovat v tom přístupu, že dokážou být silné a nepotřebují žádnou podporu, nikam to doopravdy nepovede,“ říká DJka Umfang, zakladatelka kolektivu Discwoman.

Výstava Critical Constalations of the Audio-Machine in Mexico muzikologa Carla Prieto Aceveda byla příležitostí, jak nahlédnout na moderní hudební historii země zmítané mnoha krizemi trochu jiným způsobem. Výsledkem práce kurátora tu není chronologicky a striktně tematicky organizovaný návod, ale spravedlivý chaos, ve kterém nezanikají rozdíly a specifika jednotlivých projektů a identit ve prospěch jedné identity národní. Výstava, která stejně jako diskuze a přednášky otevírá témata politiky identity, necyklického vnímání času, vztahu k technologiím i nekoloniálního pohledu na kulturu původních obyvatel, je zdarma k vidění v Kunstraum Kreuzberg až do 19. března.

Critical Constellations of the Audio-Machine in Mexico

CTM 2017 – Fear Anger Love – Trailer from DISK-CTM on Vimeo.

autor: Mary C
Spustit audio