Stupido Records: Severská škola punku

6. prosinec 2017
Stupido Records

Pojmenovat se pejorativním názvem Stupido Records a navrtat se hned první vydanou nahrávkou do mezinárodní politické situace chce neobyčejný talent. Joose Berglund, fanatický fotbalový fanoušek, je ale přesně takovým případem. Byl to on, kdo pro Evropu objevil potrhlé rockery Waltari, vytvořil podmínky pro rozkvět osmibitové horečky na Skandinávském poloostrově a vedle toho vydal na Stupido Records jen tak mimochodem více než dvě stě dalších desek.

„Na začátku nebyl žádný plán založit label,“ usmívá se Joose Berglund při vzpomínce na divoký rok 1989. „Dostala se nám do ruky nahrávka zakázaného estonského punkera Villua Tammeho, kterou mu v tehdy ještě fungujícím Sovětském svazu samozřejmě nikdo nechtěl vydat. Navíc, když se v singlu Tere Perestrojka dost otevřeně obouval do tehdejšího establishmentu. Nás bavila ta neředěná energie, a tak jsme se ho rozhodli podpořit vydáním sedmipalcového singlu,“ dodává. A co čert nechtěl, z kamarádské výpomoci a legrace se stal černý kůň finské singlové hitparády a o Stupido Records se najednou mluvilo v hlavním vysílacím čase všech televizních stanic.

Vpravdě hvězdný začátek. Stupido pak vydalo nahrávky ještě několika estonským kapelám, načež se sovětský režim zhroutil a zdálo se, že je na čase celou legraci uzavřít. Na Jooseho se ale už delší dobu obracely ve velkém domácí kapely, které hledaly vydavatele a přes hegemonii majorů se nemohly propracovat k širší posluchačské základně. Berglund zdvihl hozenou rukavici a od začátku devadesátých let začal label fungovat v podstatě tak, jak funguje dodnes – to znamená, že podporuje domácí alternativní scénu napříč žánry.

I zde se podařil jeden z počátečních kroků. První z objevených nadějí byli všežraví rockeři Waltari, kteří se brzy propracovali k mezinárodní proslulosti. Ale i další kapely vydávající u Stupido Records v první polovině 90. let stály za pozornost. Punkové trio Klamydia dosáhlo takové popularity, že i po čtvrtstoletí fungování pořád patří k jedněm z komerčně nejúspěšnějších kapel labelu. Estonští Röövel Ööbik se svou hypnotickou muzikou na pomezí indie rocku, popu a taneční muziky zaujali Johna Peela, u kterého nahráli proslulou session. Během pěti let se Stupido Records stalo největším nezávislým vydavatelstvím ve Finsku. V roce 1995 otevřel label svoji první gramoprodejnu v Helsinkách, kterou v budoucnu následovaly i nezávislé obchůdky v Tampere a Turku.

Dalším velkým objevem vydavatelství se stal původně jednorázový projekt punkerů z kapely Kumikameli, nazvaný Eläkeläiset (v překladu Důchodci). U něho bude znovu lepší, když ho představí sám pan majitel: „Eläkeläiset hrají oblíbenou polku (humppa) rodičů a prarodičů, tedy tehdejší dominantní hudbu rozhlasových stanic,“ vysvětluje parodickou podstatu projektu šéf Stupido Records. „Do této pokleslé podoby překopali hromadu současných popových i rockových hitů, a navrch je vybavili vlastními finskými texty o trudném životě dříve narozených spoluobčanů přežívajících pouze díky nadměrné spotřebě alkoholu.“

Jejich úspěch ve Finsku je celkem pochopitelný, jak se ale podařilo v počátcích opravdu hodně divokým muzikantům získat mimořádnou popularitu například v Německu, je záhadou, kterou možná dodnes nerozklíčovali ani samotní umělci. „Možná je to tím, že máme podobný kulturní background. Jisté je, že vedle Švédska a Estonska je Německo na poli kultury naším nejbližším partnerem. Zajímá se, na rozdíl například od Britů, co se děje okolo,“ snaží se Joose Berglund najít důvody obřího úspěchu souboru Eläkeläiset.

Dnešní vydavatelský záběr vydavatelství Stupido v podstatě nemá hranice. Od punku, který zde má stále pevné místo, můžeme v nabídce přejít k psychedelickým rockerům The Hypnomen, urban elektronikům Giant Robot, analogovým revivalistům Aavikko, osmibitovým skandinávským hvězdám Desert Planet, post-punkerům Silent Scream či Boomhauer až k soul-popové divě Aině Venna.

Řada z nich, i díky cílené podpoře exportní kanceláře, disponuje slušnou fanouškovskou základnou v Evropě a často i v Severní Americe – jak dokazují světová turné reggaepunkové smečky Evilsons nebo indiepopařů Montevideo. Příběh vydavatelství Stupido Records je v něčem podobný cestě, kterou na domácím poli urazil label Indies Records. Ukazuje, že stále existuje prostor mezi velkými labely a fungováním na principech DIY. A že labely pohybující se v tomto prostoru mohou být prospěšné pro posluchače i hudebníky.

Další články autora