Svátek Těla a krve Páně u Lužických Srbů
Tento čtvrtek i dnes oslavili římskokatoličtí věřící svátek Těla a krve Páně, dříve známý pod názvem Boží tělo, který každoročně připadá na desátý den po Svatodušní neděli. Během něj můžeme dodnes v katolických farnostech potkat průvod s Nejsvětější svátostí, který obchází kostel anebo jde po trase mezi několika kostely. A velmi živé jsou tyto tradice mezi Lužickými Srby v sousedním Německu.
Svátek Božího těla je jeden z nejkrásnějších církevních svátků v Lužici. Přispívá k tomu obvykle i krásné počasí. Kostel bývá při mši plný a mnozí farníci, na které nezbylo místo, si s sebou z domova přinášejí skládací stoličky a desítky těch, kteří se již dovnitř nevešli, otevřou své zpěvníky a zpívají spolu s ostatními venku před kostelem. Po mši se mohutný průvod věřících, který čítá až dva tisíce osob z celé farnosti, vydá na procesí po vesnici. Andrea Pawlikowa ze Srbského muzea v Budyšíně k tomu dodává:
"Ve všech našich katolických farnostech se při svátku Božího těla pořádají velká procesí, věřící kráčejí po vesnici, zastaví se a pomodlí u malých oltáříků. Těchto průvodů se zúčastňují také dívky v krojích katolických družiček a rovněž mnoho žen oblékne při takové slávě lidový kroj. Je to velmi slavnostní... Neděláme to kvůli turistům, pro nás je to církevní svátek."
V čele průvodu jdou krojovaná děvčátka s košíčky plnými květin, které během průvodu po vesnici sypou po cestě. V lidovém kroji jde v průvodu také velké množství žen, avšak většina účastníků má na sobě tmavý sváteční oblek. Hraje místní dechová hudba, na mnoha domech vlají modro-červeno-bílé národní lužickosrbské prapory. Atmosféra je velmi důstojná a slavnostní. Za vyzvánění zvonů vlaje na vysoké kostelní věži církevní i národní vlajka.
"Dříve bývaly ve vesnici tři až čtyři malé oltáříky, u nichž se průvod zastavil a všichni se pomodlili. Dnes bývá v obci většinou pouze jeden. Pod baldachýnem nese kněz zlatou monstranci, za ním jdou ministranti a velké množství mužů a žen. Ozývají se tóny dechové hudby, pozornost upoutávají děvčata v krásném kroji srbských družiček. Kroj vdaných žen je tmavý, s dlouhou širokou černou stuhou."
Celý průvod se za doprovodu hudby asi po necelé hodině vrací zpět ke kostelu. Po krátké pobožnosti se věřící rozcházejí do svých domovů. Je to den, kdy se nespěchá, den, který se liší od všedních dnů. Je čas na přátelský rozhovor, na pozvání na kávu a koláč - jak říkají Srbové "na kofej a tykanc". Ale mít na sobě při takovéto slavnosti tradiční kroj rozhodně není jednoduchá záležitost.
"Obléknout si kroj katolické družičky není tak jednoduché. Jeho úprava trvá více než dvě hodiny. Starší ženy si při této příležitosti podle staré tradice zahalí hlavu bílou plachtičkou. Bílá barva bývala u starých Slovanů barvou smutku..."
Svátek Božího těla stojí za to vidět. Jenže je velký rozdíl mezi přihlížejícím návštěvníkem, který si tuto církevní slavnost fotografuje jako neobvyklou senzaci a nevšední atrakci, a mezi pocity upřímné zbožnosti, kterou si Srbové v katolické Horní Lužici navzdory modernímu životnímu tempu a dnešní názorové povrchnosti ve své většině uchovali.
