Takeshi Kitano: krev, květiny a moře

Vztah něhy a násilí se podle mě podobá pohybu kyvadla: čím je člověk něžnější, tím více se může stát krajně násilným a krutým. Rozpětí dvou duševních stavů u něj může být největší, protože je schopen pociťovat ty nejhlubší city.
Takeshi Kitano

Režisér, herec, komik, spisovatel, malíř, televizní moderátor – to všechno je Takeshi Kitano, vpravdě renesanční japonský umělec, který ve světě proslul především coby autor velmi svérázných filmů z prostředí Jakuzy. Jeho poetika je však mnohem barvitější a vrstevnatější, než by se z tohoto konstatování mohlo zdát: mezi klíčové znaky Kitanových originálních děl patří pečlivé zkoumání vztahu mezi pohybem a nehybností, volné tempo, vyprávění suchý humor kombinovaný s výrony brutální ho násilí, dojemně bezprostřední pojetí barev a maximální úspornost v dialozích.

Takeshi Kitano dokonale naplňuje koncept filmaře-auteura: při výrobě snímků má totiž vše pod kontrolou – zastává posty režiséra, scenáristy a střihače, přičemž produkci zpravidla zajišťuje jeho vlastní firma Office Kitano. Přestože se jeho snímky od sebe často liší atmosférou i vyzněním, vykazují osobitý rukopis tvůrce, který si hýčká svá oblíbená prostředí i vizuální emblémy, k nimž patří květiny, moře, pláž a dětinské vylomeniny stejně jako masivní údery, krev a střelba.

Takeshi Kitano ve filmu Kikudžiro|foto: Tiskový servis festivalu Eiga-Sai

Kitano – který se v odkazu na svou minulost stand-up komika rád podepisuje také jako „Beat Takeshi“ – se ve své tvorbě nesoustředí pouze na žánr jakuza filmu (snímky jako Brutální policista, Bod varu, Sonatina nebo Ve spárech Jakuzy); jeho dílo reflektuje jednotlivé etapy autorova osobního života a také různé fáze Kitanovy kariéry multimediální osobnosti (viz sebereflexivní trilogie Takeshis', Sláva režisérovi a Achilles a želva). Romatizující polohu si režisér vyzkoušel v poetickém snímku Scény u moře (1991), který svrchovaně filmovými prostředky přibližuje svět hluchoněmých; lyrická atmosféra prokládaná nečekanými gagy zase charakterizuje jeho odzbrojující snímek Kikudžiro (1999).

Jeho tvůrčím vrcholem však vedle vytříbeného samurajského opusu Zatoichi (2003) zůstává melancholická gangsterka Ohňostroj (Zlatý lev na MFF v Benátkách 1997), kterou Kitano natočil dva roky po těžké nehodě na motocyklu, při níž málem zemřel. V jejím důsledku mu ostatně ochrnula polovina tváře, čímž jeho metoda záměrně strnulého herectví dostala další rozměr. Kromě toho je ale Ohňostroj především festivalem znamenitých nápadů, precizních obrazových kompozic (jasně odrážejících fakt, že se Kitano po havárii začal aktivně věnovat malbě) a ukázkou rafinového využití eliptického střihu.

Takeshi Kitano ve filmu Ohňostroj|foto: Tiskový servis festivalu Eiga-Sai

Muž, který se měl původně stát inženýrem, ale byl pro svoji vzdorovitou povahu ze studií vyloučen, pouhých 165cm vysoký chlapík, který se jeden čas živil i jako boxer a poslíček v nočním klubu, je nyní autorem více než padesáti knih, mnoha esejů, básní i kritik. Kitanovým největším přínosem jsou ale nesporně jeho filmy, které tak jedinečně oscilují mezi groteskou a kontemplací.

Hostem Pavla Sladkého v Odpolední session těsně před začátkem festivalu Eigasai 2012 byl Robin Šóen Heřman. Někdejší buddhistický mnich (viz pořad Casablanca), dnes hlavně propagátor japonské kultury v Česku a právě spolupořadatel Festivalu japonských filmů. Kromě Takešiho Kitana (a např. významu násilí v jeho filmech) jsme mluvili i o anime a japonské novovlnné klasice.