Teorie nevzdělanosti: Elity vs. masokombinát

Teorie nevzdělanosti je kritickým rozborem stavu vědění ve společnosti, která se sama tímto pojmem zaštiťuje. Vzrůstající informační nasycenost, specializace, kult elit a management vzdělání kolem sebe šíří auru doby, kdy veškeré poznání dospělo k téměř dokonalému stavu. Informace a vědění slouží rozvoji a růstu, množí se výběrová badatelská pracoviště, která posouvají práh lidského poznání. Globalizace zasáhla i univerzitní sféru – už nejde o uzavřené ostrůvky nepraktických podivínů, ale o konkurenční zápolení o místa v prestižních žebříčcích.

Liessmannův text je tradicionalistickým, úsečným a analytickým pohledem pod tuto blyštivou ideologickou slupku z hlediska humanitního vědce. Autor vychází z osvícenské koncepce univerzity jako místa, kde se vědění řídí vnitřním kritériem pravdy a jeho posláním není utilitárnost, nýbrž poznání – svobodné, nezávislé, spojité, aktivní, obsahující co nejvíce ze světa, v němž žijeme. Dokládá, že právě tato původní koncepce Wilhelma von Humboldta měla zásadní vliv na vývoj evropské kultury i společnosti a přinesla mnoho nepostradatelných a přelomových děl, bez nichž by pojmy jako modernita a lidství byly nemyslitelné.

„Rezignace na pravdu je předpokladem pro to, aby se vědění posuzovalo a spravovalo nikoli podle vlastních kritérií, ale podle vnějších hledisek. Předpokladem ekonomizace vědění je jeho zneškodnění.“

Těžištěm knihy je výklad toho, kterak neustálé a dynamické reformování právě tyto pilíře zbortilo pod pláštíkem módních pojmů konkurenceschopnosti, managementu a vytváření elitních mozků i pracovišť. Evropským univerzitám byla v posledních letech odebírána rozhodující funkce, tedy propojení výuky a výzkumu, a byly proměněny v akademické masokombináty, jejichž úkolem je chrlit dostatečné množství otitulovaných produktů (jen tak totiž získají dostatečný kapitál na svůj provoz). Vzhledem k tomu, že se univerzity stále více přizpůsobují požadavkům trhu a rozmachu nejrůznějších módních trendů ze sféry byznysu, dochází nutně ke zpovrchnění, dekontextualizaci a vulgarizaci vědění.

„Člověka až jímá závrať, jak lehkomyslní, naivní a v bazálním slova smyslu nevědoucí jsou protagonisté takzvané společnosti vědění, když jde o to, aby nepropásli aktuální módní trend. Okolnost, že se někdejší centra vědění, univerzity, obracejí na poradenské firmy a nechávají se s jejich pomocí reformovat a restrukturovat, nesvědčí pouze o ubohém přizpůsobování se všeovládajícímu jazyku couchingu, controllingu a monitoringu, nýbrž rovněž o zaslepenosti ideologií, jejíž kritická demontáž kdysi patřila k úkolům společenskovědních oborů. Když člověk sleduje, s jakou horlivostí adorují univerzitní funkcionáři sebepitomější ekonomickou frázi z repertoáru všenápravců new managementu, nemůže se už divit vstřícnosti inteligence k jinými ideologickým a totalitárním pokoušením.“

Oblast vzdělanosti se tak podle Liessmanna stále silněji industrializuje, což kontrastuje s odlivem tradiční průmyslové výroby do třetího světa. Degradace ideje univerzity nutně směřuje k tomu, že původně zredukované akademické svobody myšlení a bádání jsou delegovány na nově vznikající výběrové instituce, které se s oblibou zaštiťují pojmy jako excelence a elita. Zatímco klasická univerzita byla otevřeným místem, tyto exkluzivní výspy vědění slouží jen zlomku vědecké komunity, který je přísně selektovaný. Kvalitní, dlouhodobé a koncepční bádání se tak z běžné praxe přesouvá do roviny privilegia – samozřejmě přesně zdůvodněného hlediskem tržní poptávky.

„Zatímco tradiční univerzity se vzdělávacími programy více či méně zaměřenými k získání profesní kvalifikace se nedostatkem přidělovaných financí hroutí, proměňuje se humanistická idea univerzity, redukovaná na polovinu, v koncept elity, který se zrodil z neoliberálního ducha konkurence. Hegel nazývá takové znetvoření lstí rozumu.“

Konrad Paul Liessmann jako humanitní vědec poukazuje na alarmující jev, kdy jsou tzv. „humanities“ stavěny do role nepraktické a okrajové výstřednosti, jejíž ekonomická nerentabilita z nich dělá častou oběť úspor a škrtů. Paradoxně se tak vytrácí jedna ze základních funkcí vzdělanosti a vědění: schopnost kriticky reflektovat svět kolem sebe, uvažovat v souvislostech, pronikat za kouřové clony ideologických výroků a tvrzení, že podstatné oblasti naší existence jsou přístupné a srozumitelné jen vybraným expertům.

Konrad Paul Liessmann|foto: Nadace Vize 97

Autor s nelibostí poukazuje na současnou posedlost reformami, na jejich frekventovanost a udivující souslednost. Dle Liessmanna nejde o projev pokroku, nýbrž o ukázku toho, že cílem reforem není věci zlepšit, ale jen vyvolat nutnost dalších změn a restrukturalizací. Může se zdát, že svým lpěním na osvícenských základech a odmítáním novodobých vymožeností ratingových agentur, akademických žebříčků, evaluací, couchingů a dalších „trendy“ -ingů se Konrad Paul Liessmann staví v Teorii nevzdělanosti do neobhajitelné pozice směšného staromilce, kterou ještě posiluje množství otevřených témat a autorova radikálnost, jejímž cílem je zjevně provokovat k polemice…

Bohužel pro člověka, který zakusil akademický provoz, jde o bolestně přesnou diagnózu současného stavu, v němž se od sebe vzdaluje idea vědeckého bádání a následného předávání poznání studentům, idea univerzity jako místa svobodného a neomezeného myšlení. Podřizování výzkumu poptávce a trendům, posedlost evaluováním, automatizovaným sběrem publikačních bodů, expertní manuály vytvářené soukromými firmami, jejichž úroveň by ještě před několika lety pobouřila i redaktora rubriky včelařství a myslivost okresního týdeníku, podvazování akademických svobod stále drastičtějšími úsporami… To vše podporuje Liessmannovy vyhrocené a promptně formulované teze o tom, že současná společnost vědění je ve skutečnosti blízka v mnoha ohledech společnosti nevzdělanosti.

„[…] takřka nic nemluví pro to, aby se epocha industrializace vědění označovala jako společnost vědění. Je spíš na místě mluvit o době, v níž se s konečnou platností završuje podřízenost vědění parametrům kapitalistické ekonomiky, která je vědění přátelsky nakloněná jen tehdy, je-li možné vědění bezprostředně zhodnotit, nebo když alespoň nezvyšuje náklady.“

Abych však nekončil trudnomyslně: knihy jako Teorie nevzdělanosti dokazují, že humanitní obory mají nezastupitelnou funkci v kritice ideologií, a fakt, že Konrad Paul Liessmann získal v roce 2007 titul rakouského vědce roku, zase to, že snad ještě existují lidé, kteří si toho jsou vědomi.

Konrad Paul Liessmann: Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění
Přel. Jana Zoubková. Praha: Academia, 2012 (5. dotisk)