Titanic: Zářivé hlubiny
Když Titanic Jamese Camerona před patnácti lety brázdil kina i srdce, patřilo mezi námi cyniky k dobrým mravům nad ním okázale ohrnovat nos jako nad nebetyčným kýčem a růžovou limonádou pro holky.
Jistě, kdo by se dodnes neošíval při vzpomínce na šílící zástupy fanynek božského Lea, na celospolečenskou povinnou událost a na vietnamské stánky obložené osuškami s tvářemi ústředního dua. To všechno odnesl čas. Příboj sentimentu a hysterie opadl. A Titanic zůstal.
Do 3D převedená verze potvrzuje režisérovy vlohy pro rozporuplný fenomén třetího rozměru – konverze citlivě zdůrazňuje jednotlivé plány záběrů a dodává tak zážitku funkční hloubku, aniž by cokoli ubírala na měkkém a oslnivém světle originálu. Hloubka je pro film koneckonců klíčová hned z několika důvodů. Romance hubatého bohéma Jacka a v tenatech lepší společnosti lapené dívky Rose je bezesporu schematickou páteří snímku. Archetypální zápletka je však u Camerona tradičně pobídkou k cestě do zářivých hlubin imaginace.
Oceán jako čas překrývající vrak lodi, jež stále znovu a znovu vábí lidskou fantazii. Za zrezlým trupem a sebranými artefakty hledáme velké příběhy. Vrak Titanicu nazřený čočkami Ballardových kamer je jedním z nejpůsobivějších obrazů doteku dějin. A právě aspekt hledání a ponoru do hlubin (paměti/oceánu) filmový Titanic vyzdvihuje obsahem i formou. Snímek rámuje motiv vzácného diamantu, po kterém pátrá skupina hledačů pokladů. Mrtvý předmět s určitou hodnotou slouží jako roznětka vyprávění – namísto výzkumu dna oceánu se noříme do vzpomínek na živou loď a opět z nich v hladkých kompozičních přechodech vyplouváme, aby nám korály obrostlý vrak připomínal nenávratnost plynoucího času. Archeologie paměti není jen trikem, jak diváka dojmout. Zve nás na imaginární prohlídku největší lodi všech dob a zároveň s pietou prolamuje nepřekonatelnou bariéru minulosti.
Titanic je nesmírně názorný film, který obsahuje množství úsporně dávkovaných informací a faktů. Ústřední milenecké duo slouží jako průvodce po obří lodi, kterou Rose a Jack při vzájemném sbližování prozkoumají téměř celou. Zatímco v jiných historických melodramatech tvoří dějinná prostředí kulisu velkého příběhu o lásce, zde je příběh o lásce vstupenkou na palubu lodi. Je pochopitelné, že oba milence dělí třídní původ: režisér pak může přepínat mezi kajutami první a třetí třídy, přecházet mezi noblesním vrškem a živelným spodkem, aniž by film ztrácel soudržnost.
Dobové milieu buduje Cameron s patrnou ekonomičností – rozpor hrdinky s vyprázdněnou buržoazní selankou demonstrují ikonická jména jako Picasso či Freud, kterými Rose pohoršuje své okolí. Není třeba disponovat širokou kulturní encyklopedií, Titanic vše názorně demonstruje (gender, třídu i vztah k modernismu). Loď je osvědčenou synekdochou světa. Film je sice v tomto ohledu vnitřně rozporný, ale zato obecně srozumitelný – jen málokdo bude vnímat konflikt mezi mileneckým párem podvracejícím patriarchální šosáctví a tím, že nabízené filmové obrazy a příběhové vzorce podkuřují simplistnímu nazírání, proti kterému Freud, Picasso či Monet brojili, apod.
V tomto ohledu je snímek skutečně produktem „měšťáckého“ sentimentu, který více než na souvislostech a vazbách lpí na žánrových háčcích a lodi jako krásném artefaktu, ohromujícím mechanismu, který postupně získává citovou hodnotu. Samotné vyprávění funguje strojově účelně. Jen málo událostí není později zúročeno či variováno. Vše má své přesně stanovené místo i úlohu. Cameronově metodě není nic vzdálenějšího než Rosin výrok: „Nedává to žádný smysl, proto tomu věřím.“ Titanic je zkrátka výtvorem spíše racionální než múzické mysli.
Utilitárnost vyprávění však film zároveň povyšuje nad běžné katastrofické podívané. Svět, který se hroutí, svět světel, luxusu i temných rozporů není jen efektně nahozená hmota k destrukci, není to mrakodrap Michaela Baye či Bílý dům Rolanda Emmericha. Do hlubin mizí labyrint povědomých chodeb a panoptikum nastíněných osudů. Titanic vedle bulvární posedlosti zánikem symbolizuje v naší kultuře též melancholii nad potápějící se érou okázalosti a sebevědomého řádu. Na plátně klesá ke dnu její filmová obdoba. Titánský a riskantní podnik Jamese Camerona však na rozdíl od svého lodního předobrazu do přístavu doplul a na první stránky ho nedostala katastrofa, nýbrž triumf.
Těžko říci, jak by psychoanalytik vyložil Cameronovu posedlost hlubinami oceánu a představivosti. Zdá se ale, že film je pro něj bezpečným batyskafem. Ať už se bavíme o Propasti, Avatarovi, nebo Titanicu, vždy kroužíme kolem mysteriózní moci tohoto média vytvářet a zprostředkovávat nedosažitelné světy. A náš zážitek pramení z možnosti se do hlubin těchto konstruktů snadno spouštět a zas a znovu prožívat jejich řemeslnou dokonalost a přitažlivou myšlenkovou prostotu.
Hodnocení: 80 %
Titanic (3D)
James Cameron, USA, 2011, 194 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
