Tobruk - válečné drama z pouště
Osudy českých vojáků bojujících za druhé světové války na straně Spojenců je už několik desetiletí oblíbeným tématem tuzemských režisérů. Důvody proč zpracovávat právě toto téma jsou nasnadě: Popisovat Čechy jako bojovníky na vítězné straně je rozhodně příjemnější než ukazovat porobené obyvatele Protektorátu Čechy a Morava.
Válečné filmy nepotřebují žádný složitý příběh, nedomyšlené zápletky se dají lehce zamaskovat složitými bojovými scénami a syrovými připomínkami hrůz, které filmoví hrdinové prožívají podle skutečných událostí. Válečné snímky jsou mimoto oblíbené a vyhledávané, stačí vzpomenout na Nebeské jezdce, Oázu, nebo Tmavomodrý svět. Smíchejte poslední dva jmenované, přidejte kvalitního režiséra, slušnou trikovou techniku, kvalitní herce a dostanete Tobruk.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Jinak řečeno - rozhodnete-li se jít do kina na Tobruk, musíte přetrpět několik šťavnatých klišé, celkový výsledek ale špatný nebude. Příběh vojáků z československého pěšího praporu, kteří v nelidských podmínkách brání lybijský přístav Tobruk, dokáže diváka vtáhnout do děje, vyvolává i pocity napětí a strachu. Režisér Václav Marhoul však ve svém snímku apeluje i na lidskost. Více než jiné české válečné filmy poukazuje Tobruk na nesmyslnost celé válečné mašinérie, bezmoc vojáků a duševní přerod účastníků bojů pod vlivem všudypřítomného umírání.
Škoda je jen možná trochu uspěchaného konce, který po velmi rychle odsýpajícím filmu přichází nečekaně a v momentě, kdy divák očekává závěrečnou zápletku, vyřešení a dotažení předchozího děje. Namísto toho následuje konec jak filmu, tak i hlavních postav. Závěrečná scéna má sice emotivní náboj, morální přesah, je drsná jako ze života, přesto však diváka, který po předcházejících velmi svižných devadesáti minutách očekává události další, jednoduše zklame. Hudbu k Tobruku složil Američan Richard Horowitz a nazpívala íránská vokalistka Sussan Deyhimová. Přestože se však jedná o tvůrce oceněné Zlatým glóbem či nominací na Oscara, patří právě jejich pojetí hudby k válečnému filmu mezi zmíněná klišé.
Ale abych jenom nekritizovala. Kromě vynikající kamery Vladimíra Smutného a zvuku, kterým prorokuji přinejmenším nominace v letošním ročníku Českého lva, je třeba vyzvednout herecké výkony většinou mladých a neokoukaných hlavních představitelů. Zejména ústřední dvojice Jan Meduna a Petr Vaněk, alias vojáci Pospíchal a Liebermann, patří zajisté k filmovým objevům letošního roku. Velmi zdatně jim sekunduje Michal Novotný, který se velmi výrazně vyloupl z početného davu vedlejších postav, spolu s Robertem Nebřenským. Ten si v roli surového desátníka Koháka velmi slušně spravuje reputaci po úletech, jakými byly v jeho kariéře třeba seriál Letiště, nebo film O život.
Režisér Václav Marhoul potřeboval k natočení filmu, inspirovaném knihou Rudý odznak odvahy amerického spisovatele Stephena Cranea zajisté velkou odvahu, málokterý český režisér by byl schopen se projektu tohoto rozsahu a náročnosti ujmout. A nebyla to zbytečná práce. Přes všechny výhrady, které k Tobruku mám si myslím, že je přinejmenším zajímavým posunem v Marhoulově tvorbě. Jestli i něčím víc, to ať ukáže letošní ročník Českého lva a výběr filmů usilujících o nominaci na Oscara.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s Václavem Marhoulem o natáčení filmu Tobruk
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
