DESKA TÝDNE: Načeva nás bere posledním vlakem na výpravu do vyprahlé stepi minulosti

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Monika Načeva, Markéta Pták a David Kabzan

Písničkářka Monika Načeva, výrazná tvář české hudební scény a věčná experimentátorka, představila svou desátou řadovou desku Zdivočelí koně. Přizvala si na ni bubenici Markétu Pták a klávesáka Davida Kabzana, aby rozezněli básně některých z předních představitelů samizdatových básníků. Mimo jiné i Pavla Zajíčka, k jehož dílu odkazuje i název celého projektu.

Pro Moniku Načevu není zhudebňování básní žádnou novinkou, v minulosti léta spolupracovala s Jáchymem Topolem, jehož temná tvorba v ní vyvolávala pocit neznáma, nikoliv deprese. Podobně laděné básně, jejichž hudební podoby se ujala, našla posléze v díle básnířky Sylvy Fischerové. Mimoto průběžně pracovala i s dalšími díly. Báseň Pavla Zajíčka pomyslně začlenila do své tvorby předloni v rámci projektu Spolu, který dala dohromady se zpěvačkami Lenkou Dusilovou a Ivou Bittovou.

Tentokrát se jedná o vykročení novým, neprobádaným směrem. Pojítkem alba jsou básně některých samizdatových autorů z období 60.–80. let. Kromě Zajíčka například od Šárky Smazalové, Václava Hraběte nebo Věry Jirousové. Skrze jejich texty se pak snaží nahlédnout, reflektovat a sama se vnitřně vyrovnat s obdobím normalizace, kdy byli tito autoři a autorky vězněni či pronásledováni státní mocí, a tato zkušenost se odráží i v jejich poezii.

Na podzim šlapu černou hlínu / chodí tu bílá dáma / Věští mi z ruky dlouhou zimu / ve které budu sama,“ otevírají celou nahrávku verše básnířky Šárky Smazalové. Spolu s Pavlem Zajíčkem se její dílo na Zdivočelých koních objevuje nejčastěji. Načeva se s radostí pouští do pátrání po pro ni dosud nepoznaných básnících. Jak uvedla v pořadu Vizitka na Vltavě, ráda zpívá básně a nemá potřebu být sama autorkou, je pouze médiem.

Monika Načeva

Poháněná objevitelským zápalem se tak skrze četbu Zajíčka dobrala jednotlivých autorů a autorek, kteří se objevili na albu. Intuitivně vybraným básním, které ji nejvíce oslovily, se Načeva dostala až na dřeň. Jako by je napsala sama. A tohle všechno se podařilo otisknout do Zdivočelých koní. V tajemné, pochmurné i posmutnělé poezii umí Načeva prostě dobře chodit.

I při výběru spolupracovníků se vydala tak trochu staronovou cestou. Kromě vystupování například s kytaristou Michalem Pavlíčkem se Načeva totiž nikdy nevyhýbala experimentům či elektronické hudbě a snažila se svou tvorbu držet v mimožánrovém prostoru. Do Zdivočelých koní si přizvala klávesistu Davida Kabzana z kapely Rány těla, s nímž již v minulosti spolupracovala na písni Nebe je rudý, a bubenici Markétu Pták z punkového dua LO/VE.

Občas trochu naivní melodie osmdesátkových kláves provází klidné, monotónní bicí. Ani jeden nástroj se nepředvádí, Kabzan nemá tendenci vytvářet přehnaně komplikované a spletité motivy či sóla, nenápadné bicí si občas vezmou více pozornosti pro sebe (Chvění). Celek dává organicky vyniknout textům a neubírá jim na svébytné atmosféře, i když v určitých fázích desky mají tendenci se trochu slévat dohromady.

Pokusit se svést díla různorodých autorů a provázat je v jednu celistvou nahrávku bylo výzvou, kterou se vyplatilo přivést k životu. Načevě se podařilo některé z básní interpretovat opravdu silně a Zajíčkovo Chvění, Listí už padá nebo Divoké husy Šárky Smazalové patří k nejsilnějším momentům celého alba. A pokud v rámci vyrovnávání se s minulostí jde mimo jiné i o to, pomoci vrátit do povědomí současných posluchačů texty, které jsou stále relevantní a nadčasové, Zdivočelým koním se je oprášit rozhodně daří.

Kdo byla básnířka Šárka Smazalová? Kde Načeva potkala bubenici Markétu Pták a proč padla volba zrovna na ni? Poezii kterých autorů na nahrávce Zdivočelí koně společně ještě s Davidem Kabzanem zhudebnili? Jak působí výsledek? Poslechněte si celou recenzi naší Desky týdne!

Načeva – Zdivočelí koně (2020, self-released)