DESKA TÝDNE: Nemůžu se přestat točit v kruhu! Jessy Lanza zpracovává vztek na novince All the Time

Jessy Lanza původně vystudovala jazz, chvíli se živila i jako učitelka hudby, především hry na piano, k elektronické i popové hudbě ovšem měla vždycky velmi blízko. Po otci zdědila první klávesy i synťáky, a přestože zpočátku zkoušela skládat i jazzové věci, nakonec ji nasálo alternativní R&B s prvky footworku a chicagského juku, jak dokládá i její spolupráce s DJ Spinnem nebo DJ Tasem na singlu You Never Show Your Love. V tomto duchu se i neslo album Oh No, které kanadskou producentku katapultovalo do širšího povědomí. Po čtyřech letech od desky se zlatistým obalem a hitovkami jako VV Violence nebo It Means I Love You vydává na domovské značce Hyperdub své třetí album All the Time. A i když stále nabízí neotřelý zvuk a bezstarostně znějící kompozice, které mají lidem dodat pocit, že jsou milováni a pochopeni, pár věci se změnilo.

„Jsem velký introvert a spíše stydlivka, je pro mě snazší kolikrát zůstat doma a nekonfrontovat se s lidmi,“ přiznala v rozhovoru pro server Vanyaland jeden z klíčů, které vedou ke smyslu textů a duchu celé nahrávky All the Time. Jessy Lanza se nedlouho před vypuknutím pandemie přestěhovala z Hamiltonu, kde zanechala všechny své přátele a příbuzné, do New Yorku. Vždycky toužila žít ve velkém městě a stěhovala se sem za partnerem, nicméně začátky v metropoli spolu s pocity vykořenění v ní silně rezonovaly. Album vznikalo opět společně s jejím vrchním kolegou Jeremy Greenspanem z kanadského dua Junior Boys, nicméně odděleně. A osamělá práce na nových skladbách byla pro Lanzu hlavní náplní i terapií na počátku jejího pobytu v New Yorku.

Za fazónou příjemných melodií, ze kterých ubylo footworkových vlivů (snad jen skladba Face), se Lanza rozhodla pohrávat si se současnými vlivy a dekonstruovaným trapem. K tomu navrch v otázce zpěvu začala ještě více pomrkávat přes rameno po osmdesátkovém R&B a vytvořila koktejl popové nostalgie a zvláštně zlenivělé letní atmosféry. Kromě duševních nemocí Lanza na All the Time zpívá i o problémech se zpracováváním vzteku, který se kupí a je těžké se ho zbavit, zvlášť když máte přirozeně tak moc ostýchavou náturu jako ona (Lick in Heaven). I přes tíživější výpovědi ukryté do lakonických textů si opět pohrává s dvojakostí hladivé hudby a ne tak příjemného obsahu.

All the Time je sice větší otevření se popu, nicméně postrádá oproti Pull My Hair Back nebo především Oh No jasné hity, které se zakousnou do uší a jen tak se jich nezbavíte. Jessy Lanza experimentuje s novými metodami, je to spíš nastoupená cesta a je otázkou, kam se po ní dostane. Zatím si uchovává trochu z klubového zvuku, ale pootevřenými dveřmi už se stále více vkrádá pop.

Jessy Lanza – All the Time (2020, Hyperdub)