Jessy Lanza: Dělám hudbu, díky které se lidé cítí milovaní a pochopení

Živila ses jako učitelka hudby. Jak sis představovala svoji hudební kariéru, než začala, a jak to nakonec bylo ve skutečnosti?

Přesně tak, učila jsem hrát děti pár let na klavír, to byla moje práce, když jsem dělala na první desce. Než jsem začala s koncertováním po světě, představovala jsem si to úplně jinak. Nakonec se ukázalo, že cestovat a hrát svoje písničky je splněný sen. Zní to jako klišé, ale já jsem poprvé letěla letadlem, když mi bylo dvaadvacet. Nikdy předtím jsem nevystrčila nos z Kanady. Můj táta měl z létání panický strach, takže jsme se delším cestám obecně vyhýbali. Mám tři sourozence, cestovat s celou rodinou by tedy bylo nesmírně drahé, takže jsme vlastně jezdili jenom někam blízko. Když jsem se potom dostala dál než do Buffala ve státě New York, byla jsem vážně ohromená. Otevřel se mi svět.

Existují nějaká konkrétní témata, kterými se chceš v budoucnu zabývat? Hodně umělců a umělkyň řeší genderové otázky, klimatickou krizi, někteří chtějí v uvozovkách jenom dělat hudbu...

Vlastně myslím, že opravdu dělám hudbu, která lidem ukazuje, že je má někdo rád a že jim někdo rozumí. Přirozeně jsem dost stydlivá, nejradši jsem zticha a zalezlá někde v koutku, není pro mě snadné se někomu otevřít. Takových je nás hodně. Bývá složité se s tím prát a vyjít ven, když víte, že nejjednodušší je se v tu chvíli uklidit, zůstat sedět doma u počítače a s ničím se nekonfrontovat. A to je ono – jakési porozumění, které nabízím. Podporu a jistotu, že v tom posluchači nejsou sami, že je normální bát se a s tím strachem bojovat.

Čtěte také

Chtěla jsem udělat desku, se kterou by šlo uniknout. Rozhovor s Jessy Lanza

Nedávno ses přestěhovala do New Yorku. Byla to velká změna?

Měla jsem dost problém se aklimatizovat, i když jsem si v takovém městě přála žít od dětství. Opustila jsem Hamilton, abych doslova utekla před problémy, které mě trápily, abych začala někde znova. Jenže ty problémy a pocity se mnou samozřejmě zůstaly a ještě se zhoršily, když jsem byla tak daleko od domova a od své rodiny v naprosto neznámém prostředí. Dostávala jsem ze sebe spoustu vzteku a frustrace. Celý život mám pocit, že v sobě nosím nějakou zlost a ani pořádně nevím na co. Myslím, že jsem se z toho prostě musela vypsat, a teď se cítím mnohem líp.