Duševní zdraví mladých lidí 35 let po revoluci. Husákovi vnuci nejsou sněhové vločky

Co ovlivňovalo duševní zdraví lidí za minulého režimu?

Bára: Pro mě i pro nás v Nevypusť duši to není úplně jednoduchá otázka. My se samozřejmě historií jako takovou nezabýváme. Zaměřujeme se na prevenci duševních onemocnění v současnosti v České republice. Shodou okolností jsem ale studovala soudobé dějiny a vedla rozhovory třeba s politickými vězni, takže jsem měla možnost poslouchat lidi, kteří žili za minulého režimu a byli nějakým způsobem perzekuováni. Z toho mi vyplývalo, že jednou z nejzásadnějších věcí, která ovlivňovala duševní zdraví, byl strach. Strach, který paralyzoval nejen jednotlivce, ale i celé skupiny. K tomu se přidávala nesvoboda, což znamenalo, že se lidé nemohli rozhodovat a možná ani pečovat o sebe. Asi všichni tušíme, že k duševnímu onemocnění se vázalo velké stigma. To vedlo k ostrakizaci lidí, kteří se s duševním onemocněním potýkali. Velký důraz byl kladen na institucionalizaci těchto lidí.

Daniel: V řadě oblastí, například v sociálním systému, který zkoumám nejvíce, nebo v daňovém systému, vidíme pozůstatky z komunismu. Nevěřili byste, kolik problémů, včetně těch, které se zdánlivě netýkají duševního zdraví, sahá do minulosti. A teď zdánlivě odbočím: Jak fungovaly maturity ve třicátých letech? Řešily se tehdy stejné věci jako dnes. V daňovém systému i v péči o duševní zdraví to fungovalo podobně. Je to dědictví minulého režimu, velké zaměření na hospitalizace, podcenění problému a jeho společenských či ekonomických důsledků. Proto je důležité si uvědomit, jak daleko sahají naše paměti a jak to ovlivňuje, zda a jak řešíme problémy jako stigma kolem duševního zdraví. Je to typický příklad.

V médiích jsou mladí lidé označováni za příliš citlivé, takzvané sněhové vločky. Starší někdy říkají, že museli vydržet mnohem víc. My jsme to zvládli taky, tak vy musíte zatnout zuby a vydržet. Co si o tom myslíte?

Bára: Víte, kdy byl poprvé použitý termín „sněhové vločky“? My ho používáme jako definici určité generace, skoro jako odborný pojem, který něco určuje. Přitom většina lidí netuší, kde se tento termín poprvé objevil. Vznikl v popkultuře, konkrétně ve filmu nebo knize Klub rváčů. V příběhu dojde k dialogu mezi dvěma postavami, kde jedna říká druhé, že není jedinečná, není tak krásná, jak si myslí, a svět vůbec není takový, jaký si představuje. Z toho vyplývá, že původní význam tohoto výroku se vůbec nevztahoval ke slabosti ani citlivosti. Šlo spíše o nepřijetí jiného názoru nebo pohled na vlastní unikátnost.

Myslím si ale, že dnešní mladí lidé si nemyslí, že jsou nějak zvlášť unikátní. Potýkají se se stejnými věcmi jako my všichni před nimi. Rozhodně bych nehovořila o slabosti, zvlášť když víme, kolik odpovědnosti je na ně nakládáno. Nechci tím však rozdmýchávat debaty o tom, zda to minulá generace měla těžší, nebo lehčí. Taková diskuze není plodná a nevede k žádnému dialogu, protože každá generace má pocit, že to měla těžší než ta před ní. Na tom není nic zvláštního. To nás vede k tomu, abychom se vyhýbali generalizaci a škatulkování lidí pomocí termínů, jejichž původ a význam často ani neznáme. Takové přístupy mohou být nebezpečné.

Existuje v sociologii něco jako generace? Měří se sněhové vločky?

Daniel: Já si myslím, že význam generací se často přeceňuje. Je to hezký narativ, jak se strašně liší X, Y, Z. Samozřejmě se v něčem liší, třeba v přístupu k technologiím nebo postojích, ale když se podíváme do dat, vidíme, že socioekonomické faktory mají větší vliv než generační rozdíly. Například pokud zkoumáme vztah k listopadu 1989, mladší generace, která nezažila režim předtím, hodnotí současný stav trochu pozitivněji. Ale i zde je socioekonomické a vzdělanostní rozdělení výraznější než generační.

To samé platí pro přístup k demokracii, klimatickým změnám a dalším otázkám. Dělení podle sociálních vrstev je téměř vždy silnější než generační rozdíly. Vidíme to třeba ve volebním chování, kde se mění preference stran, ale často platí, že děti přejímají postoje rodičů. V Česku je to umocněno uzavřeností vzdělávacího systému, kde se nerovnosti často dědí. Vzdělání rodičů ovlivňuje vzdělání dětí, což se odráží i v jejich postojích.

Na druhou stranu nejsem psycholog, ale jsou známé věci specifické pro současnou generaci. Vliv sociálních sítí a mobilních zařízení, který je někdy přeceňován, jindy podceňován. Zajímavé jsou také změny ve výchovných stylech. Například výchovný styl, který dává dětem větší autonomii a nutí je řešit problémy už v dětství, podle amerických studií souvisí s větší odolností v dospělosti. Tento styl se možná trochu vytrácí. Současná generace má určitě svá specifika, ale jsou jiná, než o jakých často mluvíme.

Poslechněte si celý rozhovor o duševním zdraví mladých lidí z Korzo Národní.