Chtěla jsem udělat desku, se kterou by šlo uniknout. Rozhovor s Jessy Lanza

Četl jsem, že při jedné ze svých posledních tour jsi hrála hru, jejímž cílem je co nejrychleji a nejefektivněji dovést lidstvo ke zkáze. Už víš, co budeš hrát na podzimní tour?
Myslím, že se to jmenovalo Plague Inc. Jo, to mě vážně chytlo. Bylo to dost specifické období, hrála jsem to celou dobu, co jsem tourovala v dodávce. Pak už jsem se k tomu nikdy nevrátila. Co dál, to ještě netuším. Doufám, že se to přede mnou samo nějak zjeví, nemusí to ani být žádná hra. K Plague Inc. už se ale každopádně nevrátím.

Přijde mi zvláštní hrát takovou hru, když sis vlastní dům zastavěla tropickými rostlinami, jak je ostatně vidět na coveru desky Oh No. Údajně to bylo kvůli špatnému vzduchu v Hamiltonu.
Tím to nebylo. Myslím, že jsem prostě měla problém se stresem. Řešila jsem věci, které ve skutečnosti nebyly důležité, třeba to, že jsme v domě měli plíseň. Kdybych tehdy lépe zvládala stres, plíseň by mi fakt nevadila.

Na první poslech znělo Oh No daleko energičtěji a optimističtěji než Pull My Hair Back. Přitom to vypadá, že za deskou byla úzkost.
Rozhodně byla. Snažila jsem se přeměnit svoje negativní stavy do něčeho pozitivního. Chtěla jsem udělat desku, se kterou by lidi mohli unikat. Protože pro mě osobně hudba funguje jako únik. Moje úzkosti mají různé zdroje. Někdy mě děsí existenciální věci, někdy materiální, peníze. Někdy se bojím, jestli můžu dělat hudbu, jestli mě uživí. Když jsme to album dělali, docela jsem bojovala s tvořením obsahu, se skládáním tracků, které bych měla ráda, které bych se nestyděla pustit lidem. Poslouchala jsem v té době hodně hudby. Stávalo se mi, že když jsem nasadila sluchátka a pustila si dobrou desku od začátku do konce, zbavilo mě to všeho stresu. Existuje jedno skvělé album od Miharu Koshi – Tutu. Je to strašně milá deska, trochu techno, trochu synthpop. Poslouchala jsem ji pořád dokola. Pomáhala mi cítit se líp, když mi bylo nejhůř. Myslím, že o tom je dobrá hudba, alespoň pro mě: když umělci tvoří vlastní světy, do kterých můžeš vstoupit. Umožní ti opustit realitu. To stejné si myslím i o živém hraní. Když jsme dělali Oh No, pořád jsme mysleli na to, že by to měla být deska, se kterou si lidi můžou odpočinout od reality, vydat se úplně jinam.

Četl jsem na Vinylfactory o těch šesti deskách, které tě ovlivnily – všechny jsou z kategorie J-pop. Čím tě tak bavily?
Všechna tahle alba jsou od tvůrců kapely Yellow Magic Orchestra. Milovala jsem alba Technodelic nebo Naughty Boys. Všichni tři tvůrci zároveň fungovali samostatně, Harumi Hisono udělal skvělé album Pacific a produkoval i Tutu Miharu Koshiho, o které jsem mluvila předtím.

Jessy Lanza|foto: Alex Welsh

První singl z aktuální desky, It Means I Love You, zní spíš jako inspirace věcmi z kolektivu Teklife. Máš za sebou taky kolaboraci s DJ Spinnem a Taso. Co vás spojuje?
I když naše hudba nezní tak podobně, jestli máme něco společného, je to stavění na samplech. Vždycky jsem obdivovala věci od Rashada, Spinna, Tasa i Taye, to, jak dokáží samplovat i naprosto nehudební věci z popkultury, oblíbené filmy, youtubové klipy. Umí z nehudebního udělat hudbu.

Párkrát jsi o sobě řekla, že máš mizerný hlas. Proč si to myslíš?
Nevím, proč jsem řekla mizerný, asi jsem tím chtěla říct, že není zrovna silný nebo zajímavý. Nemám hlas divy. Pointa je v tom, že je důležité pracovat s tím, co máš, místo snahy být někým jiným. Takovou snahou můžeš strávit celý život, ale je lepší pochopit a využít, co je jenom tvoje.

Kdy se ti podařilo najít sebe samu, ovládnout svůj hlas?
Myslím, že to bylo při natáčení první desky, rozhodně se mi to povedlo u té druhé. Takže odpověď je: loni.