Tony Judt hájí stát a veřejné statky

Zkoumá příčiny neutěšeného stavu veřejných statků, rozklad tradičních hodnot a původ stále viditelnější diskreditace ještě před několika lety neotřesitelné neoliberální víry v nekonečný růst a věčnou prosperitu. Na rozdíl od svých radikálnějších soukmenovců však nevidí východisko ve změně systému, nýbrž v návratu k tomu pozitivnímu, co poválečné dějiny Západu přinesly v oblasti sociálního státu i společenské organizace.

Kniha Zle se vede zemi svou naléhavostí a obracením se ke kořenům moderního demokratického státu připomene sugestivní provolání Stephane Hessela Indignez Vous!. Stojí za ní koneckonců podobně silný lidský příběh: Tony Judt ji vytvořil nedlouho před tím, než jej přemohla smrtelná nemoc. Text však obstojí nehledě na tento fakt. Nezapře se v něm autorova detailní znalost dějin i schopnost jednoduše a účelně formulovat silné teze, které jsou zároveň naléhavé i pečlivě zvážené.

Jádrem Judtovy knihy je analýza poválečného vývoje sociálního státu jako prostředku překonání ekonomické i společenské krize, stejně jako zvažování hodnot, dle nichž byla západní společnost organizována a které ji zajišťovaly soudržnost a prosperitu. Věcně a s důrazem na historické souvislosti odhaluje Judt některé fatální omyly rakouských apologetů volného trhu a destruktivní roli „nové“ levice, která v emancipačních bouřích 60. let nejen že lehkovážně opustila mnohé společenské výdobytky, ale důrazem na individualismus a odklonem od tradičních hodnot otevřela cestu konzervativní dikci pravice.

Překotnou privatizaci veřejných statků a demontáž státu tak nepřipisuje Judt jen na účet obvyklých podezřelých – chicagských hochů Miltona Friedmana, Margaret Thatcherové či Ronalda Raegana. Kořeny soudobé krize a sílící nespokojenosti pocházejí i z omylů levice. Právě její krátkozraké postoje přivedly dle Judta Západ do éry politických trpaslíků, kteří „nevyzařují přesvědčení, ani autoritu“ (s. 114), do éry, v níž individuální zájmy vítězí nad zájmy veřejnými.

„Když však nebudeme stavět veřejné zájmy nad soukromé, je jen otázkou času, kdy přestaneme chápat, proč bychom měli stavět právo (jakožto nejdůležitější veřejný statek) nad násilí.“ (s. 111)

Nejen v tomto ohledu se Judtova kniha blíží textům Slavoje Žižka: i zde je hlavní důraz kladen na předefinování prospěšnosti veřejných statků, zpochybnění principu finanční výnosnosti, na nutnost zcela přeformulovat probíhající debatu (přesunout ji z nedosažitelných expertních výšin tam, kam vždy v demokracii patřila) a navrátit se ke ztraceným principům solidarity, na nichž novodobá západní společnost vyrostla. Na rozdíl od radikálního Slovince Tony Judt nachází optimismus a naději ve velkých konceptech nedávné minulosti a změnách v rámci stávajícího systému – především v zásadní reformě sociální demokracie a promyšlení konceptu státu; v přijetí ideje, že přítomnost není jen otázkou okamžitého zisku, ale též symbolickým společenstvím „všech živých, zemřelých a dosud nenarozených“ (s. 182).

Vedle nesporné fundovanosti a argumentační dovednosti však zamrzí pasáže, v nichž jako by autor dal spíše na sílu přesvědčení. Ačkoli se Judt nevyhýbá kritice hodnot a koncepcí, za něž se staví, některá hodnocení rozporů etatismu a sociální demokracie vyznívají do ztracena. Zle se vede zemi se navíc pohybuje na neurčitém pomezí odborného a populárního textu, následkem čehož nejsou některé klíčové údaje podložené citacemi a čtenáři tak nezbývá než udržovat si kritický odstup – to však má své opodstatnění v rámci autorova přístupu.

Častým argumentem zastánců volného trhu jsou zlověstné figurky příživníků, „nemakačenků“ a imigrantů, kteří ničí naši domnělou integritu a ohrožují podstatu západní civilizace. Kniha Zle se vede zemi zdůrazňuje pravý opak: jak sobectví, zištnost, majetkové nerovnosti i fetiš nekonečného růstu vytrvale rozežírají společenskou soudržnost a činí nás slepými, zranitelnými a náchylnými ke krizím všeho druhu. Slovy George Orwella: „Vidět to, co má člověk před nosem, vyžaduje neustálé úsilí.“ Útlá kniha Tonyho Judta přesně k takovému úsilí vede.

Tony Judt: Zle se vede zemi (Ill Fares the Land)
Přeložil Jakub Franěk. Praha, Rybka Publishers. 192 stran.