Učitelé v Británii mají respekt k těm dětem a jejich právům, říká Anna Poláková

Anna Poláková Česko navštívila v rámci letošního festivalu Khamoro a to 14 let po své emigraci. Mezitím v Británii vystudovala vysokou školu nejen ona, ale i její děti. A jak tam funguje školství pro ty nejmenší, pozoruje na svých vnoučatech.

„Ta společnost je hodně otevřená, školství je hodně inkluzivní, ve třídách jsou děti z různých národností a všechno to tam funguje. Pokud tam dojde k nějakému problému, třeba k šikaně, tak jako všude ve školách, byla jsem i svědkem, jak se to řeší. Byla jsem za to moc ráda, protože i učitelé mají respekt k těm dětem a jejich právům, snaží se nepodporovat negativní věci v těch školách. Samozřejmě se tomu nedá úplně vyhnout, ale mají tam na to programy a ti učitelé jsou hodně zodpovědní. Můžu to říct, protože mně tam chodí vnoučátka do škol a do školek, takže tím procesem procházím s nimi.“

I když začátky života v emigraci nebyly lehké, je nakonec za tento krok ráda.

„Já jsem ráda, že moje děti byly silné, že to zvládly, že dokáží uživit rodiny a dělají to, co mají rádi. A jejich děti už neprochází tím, čím procházely třeba moje děti nebo já a generace přede mnou. Žijí v úplně jiné společnosti, takže už to stigma nebudou mít. A naopak jsou hrdí, že jsou Romové, zajímají se o to – aspoň moje vnoučata. Takže už je to jiné. A i kdyby se rozhodli žít tady, tak už sem přijedou jako úplně jiní lidé, budou mít nadhled a nebudou mít to prožité trauma. Já tomu říkám, že to jsou traumata, protože když chodíš do školy a jsi nepřijatá a máš tam šikanu, že ti ve třídě nadávají, učitelka se k tobě chová úplně jinak než k té majoritní části dětí, tak to děťátko to cítí a je to pro ně obrovský stres a trauma, že je nepřijaté, že ho ponižují atd. Je zapotřebí i o tomto mluvit, že pro děti, které toto prožívají, to má i neblahé zdravotní dopady. A potom i v budoucnosti to mají ztížené v dospělosti a mají problémy se zařazením a komunikací. To je i důsledek toho, čím prošli od mala, že byli nepřijatí společností a to si nesou po celý život. A je hrozně těžké to prorazit. Když se o tom budeš bavit s nějakým psychologem, tak ti řekne, že to jsou potom problémy, které se musí řešit.“

Na české školství očividně nemá dobré vzpomínky.

„Neumím si představit, že by naše děti chodily do českých škol, že by se k nim někdo takhle choval a neumím si ani představit, jak by reagovaly. Myslím si, že když by v tuto chvíli, kdy vyrostly v Británii, měly přijít sem do těch škol, tak už by v nich nebyla pokora, ale nadhled a boj, už by to pro ty děti nebylo ponížení, ale dokázaly by za sebe zabojovat. Ale musely získat tu zkušenost z Anglie, nebo z Belgie nebo Kanady. Zatímco tady když naše děti přijdou do školy a jsou malé, tak za ně má zabojovat učitelka. A když ta učitelka nechá celou třídu šikanovat jedno romské dítě, nebo dvě romské děti ještě než je potom odsunou do nějaké speciální školy, tak když si tohle dítě projde něčím takovým, tak si to pak pamatuje celý život. A je těžké s tím pracovat dál. Pro to dítě je hrozně těžké se integrovat do nějaké společnosti, nevěří jí. Děti prožívají traumata ve školách, také by bylo potřeba se na to zaměřit právě i s ohledem na zdravotní stav potom do budoucna, co to těm dětem přinese.“