Umění zabíjet: Pobouření i chvála

Umění zabíjet je série inscenovaných fotek, které jsou rekonstrukcí skutečných událostí z doby tzv. divokého odsunu. Fotograf Lukáš Houdek vycházel z archivních dokumentů, ale i z výpovědí pamětníků. Někdy až hysterické reakce veřejnosti vypovídají o tom, že česká společnost se rozhodně s tématem poválečných masakrů německých civilistů ještě zcela nesrovnala. Houdek ale dodává, že kromě řady negativních reakcí se mu občas dostává i pozitivní odezvy.

„Z větší části se jedná o negativní reakce a většinou jde o vulgární výkřiky do tmy. Ale přišly mi i konstruktivně kritické maily, ve kterých mi lidé doporučovali, jak bych měl výstavu udělat líp. Chodily mi ale v celkem velké míře i pozitivní reakce nebo vzpomínky pamětníků. Ti měli potřebu mně říct, jak se podle nich některé události staly, jak je oni viděli. Tihle lidé měli pocit, že jsou nevyslechnutí, tak chtěli své vzpomínky říct mně.“

Pokud pomineme nekonstruktivní kritické výtky typu Lukáš Houdek chce být cool a sebemrskačtsví je cool, na které narazíte v řadě internetových diskusí, odpůrci výstavy autorovi nejčastěji vyčítali to, že si vybral jen jednu historickou kapitolu. Tedy, že ukázal rekonstrukci poválečných zločinů na Němcích a nevěnoval se událostem, které odsunu Němců předcházely. Tato skutečnost vadila i jednomu z účastníků veřejné diskuse v NTK – panu Spurnému, který si s Lukášem Houdkem vyměnil celou řadu mailů: „Ta výstava by měla reflektovat celé období a měla by začínat v roce 1935. A nejpozději v roce 1938.“

Na podobné výtky ale spolukurátor výstavy Petr Motyčka správně namítá, že umění se s klidem může vzdát tzv. objektivity a proto Lukáše Houdka rozhodně nelze kritizovat za to, že na svých fotkách neukazuje celý sled událostí, které vyhnání Němců předcházely. Navíc kdybychom tuhle kritiku vzali do důsledků, jak daleko v čase by se měl umělec vracet? Před první světovou válku? Nebo ještě dál? Z hlediska kýžené objektivity by polovina 30. let rozhodně nestačila. Další vlna kritiky směřovala na formu, jakou Lukáš Houdek pro své fotografické rekonstrukce zvolil. Místo skutečných lidí totiž použil panenky.

SONY DSC |foto: Lukáš Houdek

Využití hraček v uměleckých rekonstrukcích válečných a poválečných zločinů je ale celkem běžný postup, jehož přednosti v debatě shrnul Petr Motyčka: „Díky té subverzivitě formy uniká možnosti patetické interpretace. To, že se jedná o trošku zlověstně se smějící barbíny, nám neumožňuje se ponořit do kýče a to si myslím je strašně důležité.“

Zatímco většina lidí, kteří dnes výstavu Lukáše Houdka kritizují, druhou světovou válku osobně nezažila, historička Judita Matyášová mluvila přímo s pamětníky holocaustu a válečných událostí. Jejich názor na projekt Umění zabíjet byl k jejímu vlastnímu překvapení velmi pozitivní: „Pro ně je nejdůležitější, že se o tom mluví, a odsuzují jakékoliv vraždění. Neberou ty události jako nějakou vendetu.“ Výstavu Umění zabíjet můžete v současné době vidět v galerii NTK v Praze a také v galerii Artwall na nábřeží Edvarda Beneše a kapitána Jaroše.