Válka bohů: Antický mýtus dnes (a jinak)

Stříbrné plátno ji tvaruje různě – jako výpravný historizující velkofilm se všemi žánrovými náležitostmi (Petersenova Trója), jako machisticky nastylizované bitevní fantasy (Snyderova Třístovka) nebo jako řadový CGI spektákl, pro nějž je panteon bohů a hrdinů jakousi kartotékou povědomých jmen, jimž lze navléknout tváře slavných herců (Leterrierův Souboj titánů). Nový přírůstek do rodiny zmodernizovaných antických mýtů Válka bohů přináší překvapivě do těchto konstant i leccos inovativního.

Ošidné je pro něj však genetické spojení s adorovanými militantními omalovánkami 300 (stejní producenti). I když oba filmy spojují de facto jen některé aspekty vizuálu a motiv bitvy hrstky statečných proti hordám zdivočelých, dostává se Válce bohů nespravedlivé nálepky „horší sestry vyposilované sparťanské mlátičky“. Přitom je jaksi přehlíženo, že ve filmu Tarsema Singha běží o něco víc než jen o testosteronové leporelo o hrdinství a neústupnosti a že pracuje s mytickými motivy mnohem rafinovaněji. Nemluvě ani o tom, že hyper-efektní formální exhibici Zacka Snydera tu nahrazuje o stupeň promyšlenější práce s antickými symboly a texturami.

Z filmu Válka bohů |foto: Hollywood Classic Entertainment

Paradoxně je Singhův svět bájného hrdiny Thésea a jeho úhlavního nepřítele krále Hyperiona mnohem vzdálenější původním mýtům – v podstatě nic tu úplně neodpovídá předloze. Théseus je chudý sedlák, Hyperion dobyvačný ničitel a celý děj se točí kolem bájného Epirského luku, který může osvobodit spící Titány. Přesto je Válka bohů mnohem adekvátnější aktualizací antického předobrazu než ostatní americké filmy – teatrum mundi je tu rozděleno na bájný Olymp a ušmudlanou zem, pouto bohů a lidí je silné, jejich světy propustné. Zeus nepózuje jako gigantická figura nedosažitelného otce, ale svými city a vrtochy se blíží smrtelníkům. Ne nadarmo film uvozuje Sokratovo motto, v němž není nesmrtelnost připisována bohům, ale všem odvážným a spravedlivým.

Výjimečná je rozhodně režijní stylizace, která sice v akčních pasážích přejímá trademarky typické pro 300 (zejména zpomalovačky, dlouhé bitevní sekvence nerozseknuté střihem, různé figurální kompozice), ale na rozdíl od Snyderova prvoplánového pozérství si pohrává s přiznanou teatrálností. Prostor filmu vypadá uzavřeně, jako divadelní scéna potažená s maniakální důsledností pestrými texturami (orient se tu prolíná s helénskými freskami a reliéfy i s emblémy Hollywoodu). Bájné přízraky hrají lidé v maskách, nikoli obří digitální náhradníci. Scéna je nadreálná, plná sytých výtvarných řešení a rafinovaných ornamentů. Přímo se tak vnucuje dojem mytického světa, viděného ovšem očima současného filmaře. Světa zalidněného nikoli mytologickými „originály“, ale moderním výkladem archetypálního příběhu o střetu dobra a zla, barbarství a ušlechtilosti, božství a nesmrtelné lidské duše.

Z filmu Válka bohů |foto: Hollywood Classic Entertainment

Tato pozměněná archetypálnost se neobejde bez úsměšků, které zahrnují vše od milostné zápletky, kostrbatých scénáristických kotrmelců, až po motivační projev Thesea před „poslední bitvou“. Jenže – i když je plytkost některých okamžiků citelná, Singh ji dokáže vybalancovat v rámci celku. Povědomost se tu nasvětluje z jiných úhlů a díky pevnému kosmickému řádu, který ve Válce bohů panuje, tvoří součást poměrně koherentní mytologizující vize.

Škoda, že se tohle divadlo nedalo zinscenovat čistě a do důsledku bez nutnosti konvenovat střednímu proudu. Pohyb mezi jednotlivými scénami Singhova amfiteátru totiž nabízí mnohem více uspokojení, pokud za ním nehledáme bombastický komerční produkt, ale spíše svérázné tvůrčí pojetí.

Hodnocení: 70%