Ve vlastní šťávě aneb Jak by na talíři vypadalo disco nebo jazz?

03668452.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03668452.jpeg

Napadlo vás někdy, jak hudba ovlivňuje náš život? Ovlivňuje tempo naší práce, naši náladu. Hudba dokáže stavět i bourat zdi mezi posluchači a fanoušky, vrství společnost na rozličné subkultury a může být použita jako nástroj politického nebo náboženského vyjádření.

Mám takový hloupý zvyk, že občas, když se někomu snažím vysvětlit některé problémy ze svého oboru, rád používám srovnání s oborem jeho, nebo obecně známějším. I když se občas někdo urazí, protože má pocit, že je dost inteligentní, než aby se s ním muselo mluvit takhle, já sám takovou metodu nepovažuji za urážlivou a zastávám názor, že pochopit problematiku oboru, ve kterém nepracuji, nemusí být vždycky záležitostí inteligence. Třeba hudbu poslouchá skoro každý. Někteří z nás si na svém hudebním vkusu zakládají víc, jiným je to v podstatě jedno a poslouchají prostě to, co hraje z rádia. Není to poprvé, co mě napadlo najít podobný postoj a přístup k hudbě a jídlu.

Tak třeba horkou jitrnici a vychlazené pivo budete mít spojené spíš s heligonkou a klasickou odrhovačkou „Na Pankráci“, než že by se vám vybavil Vivaldi a jeho Čtvero ročních období. Takže ano – pro mě je jídlo něco jako hudba. I my máme svoje Evy a Vašky, svoje Františky Janečky a svoji hudbu z výtahu. Dokázali byste si vzpomenout, jaký hudební žánr byste přiřadili k jaké kuchyni?

Co třeba ti rozliční nabobové, cinkající stříbrnými příbory ve světle pozlacených svícnů a vychutnávající každou molekulu svého pokrmu, přichystaného pokud možno z vymírajícího živočišného druhu, zapíjeného vínem z dob napoleonských válek? Viděl bych to na džezíček. Cédéčko Best of jazz určené pro restaurace s usouženým saxofonem a klavírem k smrti nudícím svými nekonečnými variacemi na pecky známých autorů. Oproti tomu vepřová žebírka na barbecue a ordinérní hambáče mi budou navzdory snaze vypadat světově vždycky nahazovat nejtvrdší country s kvílejícím Markem Kaštanem (anglicky Mark Chesnutt) s jeho hitovkou Old Country. Úplně slyším prskat mletinu na grilu a dostávám chuť na dvojité hranolky.

03668458.jpeg

Pak tu máme málo propečený rib eye nebo rumpsteak ve stylu asado, ty mi v hlavě i srdci rozezní tango Choclo. Tady už to pro mě začíná být srdcovka, protože dobré etnické jídlo – to je prostě moje láska.

Skvělé jídlo podávané neformálně mi vždycky v hlavě naladí folkáče. Když Rosenbaum dá k lepšímu „Supčik iz cvětnoj kapusty“, úplně dostávám slinu na máminu květákovou polívku, sklenici nakládaných okurek a dávat si to na kuchyňské židli, jen tak v trenýrkách a tílku. K řízku bych si dal valčík, vepřovou se zelím důstojně doprovodí dechárna, přesná a neuhýbající ze svého železného rytmu a pravidel. Takže bez fantazie a bez nápadu. Pizzerie jsou přímo ztělesněním italského disca, na které tak rád navazoval Michal David. A když tak nad tím přemýšlím, dechovky, country, popík i disco potkáváme na talíři v našich restauracích dost a dost. Ale možná by už bylo načase dát prostor i nějakému Avishai Cohenovi v rondonu.

Čtěte také

Nechal bych všechny prachy za jídlo nabité emocemi, jako když zpívá Buika svoje „No habrá nadie en el mundo“. Dvořil bych se kuchaři, který by měl takové hudební nápady a byl by svůj, třebas i alternativní, uměl by pracovat s citem i nápadem. Nepřehrával by jen to, co slyšel při dovolené na Costa Brava. A i kdyby si vypůjčil nápad, zahrál by to po svém, třeba jako když Robert Křesťan přezpíval Telegraph Road a hrál bluegrass. To je pro mě dodnes větší zážitek, než když poslouchám originál od Dire Straits. A přitom to může být stará vesta, jako když vezme původní starou píseň do ruky třeba Watcha Clan.

Máte nápad, jak by vypadal na talíři metal? Nebo opravdovej punk?