Ve vlastní šťávě: Syndrom školní jídelny

7. říjen 2011

Je půl jedné, obědy vrcholí a na objednávce se začnou objevovat poznámky typu „dršťková bez dršťek, bez špenátu, žádnou řepu, něco jiného než čočku“ apod. Na place vypuknul syndrom školní jídelny.

Ti, co zažili školní jídelny socialistického typu, si snad ještě pamatují zavalité dámy s plnými taškami čehokoliv, které svůj um zaměřily převážně k otázce, kterak ušetřit a zároveň plnohodnotně nasytit. Jak dalece byly úspěšné, lze snadno domyslet.

Právě ony stály u zrodu syndromu školní jídelny. Ve spolupráci s pedagogy úspěšně utvářely názor, že česká gastronomie se svými bramborovými šiškami se strouhankou, koprovou omáčkou a svéráznými úpravami špenátu a čočky a tzv. mezinárodní kuchyní prezentovanou v tomto případě čevabčiči, milánskými špagetami či o chlup úspěšnějším rizotem s hráškem a mletým vepřem je něco, co už v životě nechcete vidět, cítit a už vůbec ne pozřít. Takže zatímco v jiných státech patří gastronomie k historickému odkazu předků a leckde je pýchou té které provincie či oblasti, naše kuchyně se stala opovrhovanou popelkou. Na východ od nás se dýně zkrmuje vepřům, na západ od nás na ní kuchař postaví menu za 6 eur.

Někteří lidé už nikdy nepoznají, jak dobrá může být čočka, protože jí prostě nedají šanci. Když na menu napíšu risotto, 40 procent lidí odejde zklamaných tím, že se nekoná pevné ňadro z rýže a hrášku, posypané strouhaným eidamem. Od začátku své – řekněme kariéry jsem vzdorovitě razil heslo „není špatné jídlo“. Je jen špatně připravené jídlo. Francouzská kuchyně podobně jako čínská je vyhlášená skvělou úpravou ledvinek, jater a dalších levnějších druhů masa.

02452252.jpeg

Co se vlastně tímhle vším snažím říct? Udělejte prosím tlustou čáru za temnou minulostí školních jídelen, postavte se svému syndromu a dejte šanci české kuchyni. Jeden každý z nás, ale především kuchaři mohou dokázat, že není špatná, snad jen špatně uchopená.

autor: Michal "Rachad" Hromas
Spustit audio