Věděli jsme, že karikatury sebe sama unesem, říká duo Foukal a Romanutti o svém filmu Sami doma
Do českých kin vstoupil v předvánočním čase mokumentární film na hranici home videa, který se ohlíží za pandemickým soužitím dvou přátel, hudebníka Alberta Romanuttiho a filmaře Jana Foukala. Jejich rozhovory o vztazích i běžné domácí úkony ilustrují blízké přátelství na pozadí tísnivého období, které může ve finálním sestřihu působit až komicky nebo dojemně.
„Když jsme to stříhali, já už jsem tam neviděl sebe, ale nějakou figuru, avatara,“ popisuje Albert z kapely Bert & Friends práci na filmu. Při natáčení se v rolích scénáristů, herců a kameramanů ocitali střídavě oba autoři, a ve výsledném tvaru slyšíme jak hudební pasáže, tak básnické úryvky.
„Já jsem přišel s tím nápadem, a pak jsem udělal tu šílenou věc, že jsem to nakoukal a vytvořil stavbu filmu. Ale ten čas strávenej na place, v tom bytě, byl totálně synergickej,“ vysvětluje Jan, v čem tkví jejich společné dílo. Na ploše několika měsíců a ročních období se tak můžeme pomyslně zavřít s ústředními postavami do bytu, kde se odehrávalo ze všeho nejvíc silné přátelství.
Ranní káva nebo večerní pivo se stejně jako skládání prádla, hudby a veršů děje na pozadí pandemických restrikcí, změn a opatření. „Tenkrát ten hlas byl hodně silnej, skoro hysterie a apokalyptický zvolání a to do toho taky patřilo. My jsme ale nešli ven, mapovat situaci, chtěli jsme to ukázat na něčem obyčejným. Banální akty jako vaření nebo uklízení prádla jsou najednou významotvorný,“ dodává Foukal k historické výpovědi snímku.
Jaké zvolili autoři zobrazovací prostředky a proč své spolubydlení rovnou nestreamovali, se dozvíte v rozhovoru.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.