Vendeta: Komu, za co a proč?

Novinka debutanta Miroslava Ondruše s krvelačným názvem Vendeta se mezi touto ekipou snaživců věru neztratí, v mnoha ohledech nad nimi bude čnít. Bohužel se téměř bez výjimky jedná o ohledy, které by soudný divák v kině raději vůbec nepotkal.

Na tiskové projekci zazněla prosba, aby se v recenzích přehnaně neodhaloval děj. To je poměrně pochopitelné, protože ten je tak chatrně provázaný a poskládaný, že při vyzrazení jediného detailu ztratí veškerou (už tak šafránovitou) smysluplnost. Snad můžeme prozradit tolik, že Vendeta je mizerně postavený film o otcovské pomstě na partě teenagerů, celá se odehrává v kulisách vymlácených fabrik, opuštěných chat a liduprázdných lomů a nejčastěji v ní postavy běhají z místa na místo (často s nejasnou motivací), pláčou v hysterické křeči nebo do zblbnutí opakují tutéž větu. Vkrádají se tak pochyby, zda měli tvůrci vůbec ujasněné, co má vzniknout – sžíravé psychologické drama o vině a trestu, nebo napínavý „muž proti muži“ thriller? Výsledný tvar totiž nerozhodně přešlapuje a nefunguje důsledně ani v rovině psychologie, ani v rovině adrenalinu. Na vzrušení je film příliš popisný, na analýzu zhoubných sociálních jevů zase příliš vágní a naivní.

Z filmu Vendeta |foto: Bontonfilm

U Vendety se člověk podiví hned několika věcem. Tou první je bezesporu dramatická výstavba – v případě čtení filmu jako thrilleru zarazí, že dobré dvě třetiny z něj tvoří expozice, v níž se didakticky a suše vyzvoní celý „MacGuffin“, takže poté už vlastně neexistuje žádné napětí. V případě pátrání po dramatu zase udiví, jak moc dramatický zlom příběhu stojí na vodě a není až do konce smysluplně vysvětlený. Sporné je i to, že hrdina-mstitel Ondřeje Vetchého nemá ve filmu prostor pro důsledné rozehrání vnitřního dilematu – část prokmitá jako mistr republiky v přespolním běhu a část probrečí v agónii. Při rozkrývání tak morálně citlivého tématu, jako je msta, nenabídne Vendeta nic s výjimkou zdlouhavých popisů činů – žádné otázky a sžíravá dilemata, jen teatrální gesta a neuvěřitelné oslí můstky. Celá zápletka působí dojmem horkou jehlou sešité středoškolské povídky, která ve jménu drsných témat zcela ignoruje psychologii, motivace i logiku.

Pokud by se dala najít nějaká disciplína, v níž toto nedochůdče dostává požadavkům žánru, byla by to bezesporu kamera Martina Štrby, která pružně střídá celky a detaily, občas si pohraje s hloubkou záběru či vtáhne diváka sugestivním tracking shotem. I v jejím případě však skřípe zapojení do celku. Některé záběry jsou vyšinuté z dramatické výstavby (zejména neustálé sprinty aktérů lesem), v jiných vyplouvá na povrch sypkost režijního provedení (kontrast drsného snímání úvodu a besídkového herectví mladých herců). V případě thrilleru se spojitost všech složek, promyšlenost a dynamika dají pokládat za klíčové prvky. Vendeta však upadá do patetické manýry, která špatně maskuje absenci detailu a byť jen primitivního zvratu či dramatického oblouku (to, že postava ztratí uprostřed klíčové činnosti paměť, jde si zaběhat na paseku a cestou do nemocnice si vzpomene, že něco nedodělala, a jde běhat pro změnu zmateně lesem, je spíše dramatická ležatá osmička – pokud ovšem neběží o mistrnou ironickou sebereflexi samotného autora a jeho díla).

Z filmu Vendeta |foto: Bontonfilm

Ondrušovo hraní si na osudové dílo je místy až směšné. Mozartova Lacrimosa vyjadřuje nejapnou zaumnost a bezradné kroužení kolem chybějící podstaty, a když během titulků spustí jímavý ženský hlas verše Jana Skácela, chce se křičet, že ne moudivláčka, ale soudnost tady kdosi zabil. Koneckonců, o tom valná většina českých žánrovek mimoděk pojednává především.

Hodnocení: 30%