Vlasy: Odcházení, blížení, melancholie

Jeho čas ohraničuje blikání několika dekorativních světel, monotónní výjevy z ulice, občasné příchody zákazníků a neodvratně se blížící smrt. Hamdi letargicky čeká, kdy ho mezi jeho parukami zastihne konec, přesto v záplavě šedi sní o cestě do Brazílie, o světě barev a exotických zvuků. Předělem v strnulosti se stane návštěva záhadné ženy, která mu prodá své vlasy. Pro prodavače se stane obsesí i poslední nadějí najít alespoň náznak blízkosti. A pro ni zájem uzavřeného podivína narýsuje cestu, kterou by mohla vyklouznout z tíživého manželství.

Vlasy, poslední díl trilogie o smrti a svědomí režiséra Tayfuna Pirselimođlu, představují klasickou ukázku tureckého kontemplativního dramatu. Nehybná kamera vnucuje předkamerovému prostoru ráz obrazu, všední věci náhle získávají symbolickou platnost, nehybnost se stává výtvarnou, líně plynoucí čas tím jediným, co určuje smysl i rytmus vyprávění. Podobně jako filmy Semiha Kaplanođlu, loni uvedené na českých festivalech, kladou Vlasy absolutní důraz na nenápadně se rodící emoce, uzavřenost, nemluvnost a především na specifický druh napětí mezi realitou a symbolem.

Motiv vlasů, který filmem prostupuje a určuje jeho náladu, vychází ze zcela konkrétních výjevů – obchodu s parukami, žen, které vlasy kupují, či je prodávají, mužů, kteří na nich obsesivně lpí. Přitom se však v rituálně pomalém rytmu snímku mění v symbol oběti i neúprosně plynoucího času a konečnosti. Ustřižené vlasy jsou zároveň výrazem marné touhy Hamdiho po intimním poutu. Čím víc se blíží objektu fascinace, čím aktivnější je v jeho dobývání, tím vzdálenější je naplnění touhy. Vlasy jsou tak nesmírně melancholickým snímkem o tom, že věci okamžikem získání ztrácejí svou cenu – i proto film tak úzkostlivě dbá na neukončenost a trvání jednotlivých scén, jako by se emoce vytrácely s každým zbytečným slovem, s každým nadbytečným gestem.

Umně rámované obrazy i pomalu se vlekoucí výjevy, v nichž Hamdi jako duch doprovází z povzdálí svou vyvolenou, korespondují s naprosto introvertním herectvím. To je založené de facto jen na těžko pojmenovatelném záření výrazných tváří protagonistů, které ani v okamžicích citově nejvypjatějších neopouští strnulost a naprosto úspornou mimiku. Právě v radikální odtažitosti a nesdílnosti je největší výzva Vlasů – je to lyrická pobídka ke čtení obrazů, které působí přesně natolik metaforicky, nakolik je jim divák ochoten otevřít svou imaginaci.

Tayfun Pirselimođlu|foto: Tiskový servis festivalu Febiofest

Pozvolnost a specifický vizuální kód jsou největším vkladem tureckých kontemplativních dramat, v nichž se zkoumají základní témata lidské existence i citové vazby, z nichž se naše bytí skládá. Nedochází se tu k jasným závěrům, podstatná je vibrace výjevů, v nichž je děj pouze druhotný. I když Vlasy předestírají klasický milostný trojúhelník, svým anti-psychologickým přístupem a důrazem na vnímání filmu jako nedílného souzvuku všech složek a reality jako přirozené matérie symbolů představují naléhavou vizuální báseň o samotě a marnosti.

Hodnocení: 80 %

Vlasy (Saç)
Tayfun Pirselimođlu, Turecko, 2010, 120 minut