Vojáci v ulicích italských měst

Ušel jsem pár kilometrů až do Vatikánu, ale byla to i za bílého dne téměř zkouška odvahy. Pod každým mostem a v každém zákoutí bylo doslova doupě z krabic a různého haraburdí, z něhož čas od času vykukovala část těla pospávajícího či popíjejícího bezdomovce. Někteří z nich se na kolemjdoucího vrávoravým krokem sápali a s nesrozumitelným mumláním cosi požadovali, asi peníze.

Člověk se snaží nevpustit do své mysli jakékoliv předsudky, jenže znalost širšího kontextu mu říká, že výše popsaný zážitek není výjimečný, ale naopak ilustrativní. Situace v okrajových částech Říma a jiných velkých měst je ještě daleko horší. Vyrostly zde slumy, ve kterých pod prkny, plechem a krabicemi žijí tisíce lidí. Drtivá většina z nich jsou ilegální přistěhovalci, především Rumuni, hlavně Romové. Nacházejí se v katastrofální humanitární situaci a často se uchylují k trestné činnosti. Tento problém není nový, ale doslova vybuchl v říjnu loňského roku. Poblíž stanice Tor di Quinto na předměstí Říma byla zneužita a brutálně zavražděna 47-ti letá Giovanna Reggianiová. Existují jasné důkazy o tom, že pachatelem je rumunský Rom Romulus Mailat.

V Itálii následně došlo k vlně útoků proti provizorním táborům přistěhovalců a k mediální kampani proti rumunským imigrantům. V dubnových parlamentních volbách hrála otázka bezpečnosti spolu s ekonomikou hlavní úlohu. Pravý i levý střed sliboval zásadní opatření proti rostoucí kriminalitě. Nakonec zvítězila Berlusconiho pravice a brzy po nástupu k moci se tématu skutečně chopila.

Jedním z bodů vládního bezpečnostního balíků bylo rozmístění vojáků v ulicích italský měst. Jejich nasazení začalo včera. Patroly budou během šesti měsíců postupně vykonávat 3 tisícovky vojáků. Nemají suplovat funkci policie, zatýkat mohou jen v případě, že budou svědky trestného činu. Opatření vyvolalo v Itálii velkou polemiku. Opozice hovoří o militarizaci země a vláda narazila na odpor i ve vlastním táboře: pravicový starosta Říma Gianni Alemanno odmítl, aby vojáci strážili památky v centru města.

Skutečně se nelze ubránit dojmu, že Berlusconiho vláda se uchyluje k jakési demonstraci síly: občané mají být přesvědčeni, že kabinet koná. Stejnou charakteristiku si ostatně zaslouží i některá další vládní opatření v oblasti bezpečnosti. Postup vůči Romům už kritizovaly některé evropské instituce a nedávno i Rada Evropy.

Je skutečností, že atmosféra vůči přistěhovalcům se v Itálii rapidně zhoršila. Nebylo tomu tak vždy. Italové jsou historicky vzato sami národem, který v milionových množstvích migroval: ať už máme na mysli odchod do ciziny nebo migraci vnitřní, tedy z chudého jihu na bohatý sever. I proto byla země vůči příchozím cizincům vždy vstřícná. To se nyní mění.

Hlasitá kritika nynějšího italského dění z úst různých ochránců lidských práv či mezinárodních institucí je ale pořádně pokrytecká. Popírá totiž, že problémy vůbec existují. A to rozhodně není pravda; stačí se podívat na statistiky. Ty ukazují, že zhruba 30 procent všech trestných činů v Itálii páchají imigranti a z tohoto podílu tvoří zhruba polovinu Rumuni. A v Římě představují přistěhovalci asi 70 procent zatčených kvůli podezření z násilné trestné činnosti. Ať se to bruselským byrokratům či profesionálním aktivistům líbí nebo ne, jsou to šokující čísla a tváří v tvář takovému problému jistě nelze sedět s rukama založenýma v klíně.

Jinou věcí ovšem je, že italský stát sám dovolil, aby se situace takto vyhrotila. Politici hovoří o vyhoštění kriminálníků, ale něco podobného už podle zákona může dávno fungovat. Problémem ale je, že ilegální přistěhovalec je kvůli porušení zákona často formálně vyhoštěn, v praxi ale dostane razítko do pasu, pokud ho tedy má, a nic dalšího se neděje. Policejní důstojníci tak vyprávějí o případech, kdy po x-té zatýkají muže, který měl být už dávno mimo Itálii.

Zakopaný pes tak většinou není v absenci zákonů, ale v jejich náležitém uplatňování. A co se týče Berlusconiho bezpečnostních norem, řada z nich je skutečně vymyšlena spíše pro efekt. Užitečnější by byly praktické kroky, jako například dohoda, podepsaná ještě minulou vládou s Libyí. Podle ní se Italové budou podílet na střežení libyjských pobřežních vod; tato země je totiž hlavním východiskem, odkud se do Itálie po moři snaží proniknout zástupy zbídačených Afričanů. Nemálo z nich přitom zahyne ve vodách Středozemního moře. Libyjský diktátor Muammar Kaddáfí ale s realizací dohody váhá a zvyšuje cenu. Před deseti lety přitom Itálie uzavřela podobnou dohodu o spolupráci s Albánií a díky ní se podařilo prakticky zastavit proud imigrantů z této balkánské země.

Ať už se ale s nevyzpytatelnými Libyjci nakonec podaří dojednat cokoliv, problémy i imigrací to může maximálně zmírnit. S tímto problémem si neví rady celá Evropa a Itálie v tomto smyslu není výjimkou. I tady by se ale mělo prosadit vědomí, že imigrant neznamená jen problémy, ale také cennou a v podstatě nezbytnou injekci pro ekonomiku země. Se zločinci se jistě musí jednat rezolutně. Házet všechny přistěhovalce do jednoho pytle by ale bylo nejen nelidské, ale i kontraproduktivní. Konec konců, tisíce italských rodin už dnes zaměstnávají dívky z Východu, které se starají o děti a staré lidi. A těch druhých bude v celé Evropě jen přibývat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .