Vstup Islandu do Evropské unie je ještě daleko

Ve skutečnosti je evidentní, že Islanďané nejsou na stejné startovní čáře, ale mají náskok hned několika okruhů. Ostrovní stát je členem schengenského prostoru bez hraničních kontrol a hlavně Evropského hospodářského prostoru. To znamená, že přijal velkou část unijní legislativy týkající se jednotného trhu. Je také fungující demokracií a zemí s tržní ekonomikou. Z tohoto pohledu by s jeho rychlým vstupem neměl být problém. Konec konců, sám Štefan Füle na základě zkušeností se vstupem podobně vyspělých zemí mluvil o tom, že rozhovory o přistoupení Islandu by mohly trvat asi 14 měsíců. O něčem takovém si můžou ostatní kandidátské země nechat jen zdát.

Přesto by bylo chybou tvrdit, že vstup Islandu do Unie je pouhou formalitou. Zopakujme vcelku známá fakta: Island má na krku skoro 4 miliardy eur, což jsou peníze, které v islandské internetové bance Icesave uložili britští a nizozemští klienti. Banka ale v době světové finanční krize zkrachovala a Britové i Nizozemci po Islandu požadují odškodné. Dohodu, která by to umožnila ale odmítl podepsat islandský prezident a je nanejvýš pravděpodobné, že občané její podmínky příští sobotu odmítnou v referendu. Je přitom dost možné, že Británie i Nizozemsko bez vyřešení tohoto sporu vstup Islandu do Unie vetují.

Možná ještě tvrdším oříškem je společná zemědělská a rybolovná politika Unie. Její pravidla teď pro Island neplatí, ale jako člen Unie by je musel akceptovat. Rybolov je přitom pro ekonomiku této země zásadní, představuje asi 40 procent islandského exportu. A má velký význam také pro národní identitu Islanďanů. Ti by se ale jako členové Unie museli podrobit evropským regulacím, které například nařizují kdy, jakým způsobem a v jakém množství je možné určité druhy ryb lovit. Do svých vod by také Island musel vpustit rybářské flotily jiných zemí. Na něco takového byli přitom Islanďané v minulosti vždy nesmírně hákliví. A nemůžeme se jim moc divit: islandské rybné revíry jsou ve výrazně lepší kondici než ty, které patří zemím Evropské unie. Společná rybářská politika sedmadvacítky je skutečným fiaskem, které některé druhy ryb přivedlo na pokraj vyhynutí. Týká se to třeba tuňáka obecného, u kterého teď Komise konečně navrhla téměř úplný zákaz lovu. Není proto divu, že Islanďané si o společné rybolovné politice Unie myslí své. Dojednat kompromis v téhle věci bude velmi těžké.

Na případném vstupu Islandu do Unie je zajímavá ještě jedna věc. Když ostrovní stát loni podal přihlášku, předseda Evropské komise José Manuel Barroso se dmul pýchou. Tvrdil, že islandská žádost je důkazem atraktivnosti evropského projektu, který je unikátní a neustále potvrzuje svou životaschopnost. Budiž, na těchto slovech je jistě mnoho pravdivého. Představitelé Unie by si ale měli odpustit přehnané sebevědomí. Už proto, že tolik zdůrazňovaný lesk integrace v poslední době přece jen vybledl. Stejně jako o Islandu mluvil předseda Komise i o Británii: ta prý brzy pozná, že bude muset přijmout společnou měnu euro. I někteří naši komentátoři prorokovali, že do měnové unie záhy vstoupí Švédsko a Dánsko. Uplynulo pár měsíců a eurozóna prochází největší krizí ve svých dějinách. Stále častější jsou názory, podle kterých mezi členskými zeměmi existují hluboké ekonomické nerovnováhy, které celý projekt v době krize stahují pod hladinu. Východisko z téhle situace přitom neexistuje, protože zavedení společné nebo aspoň významně koordinované fiskální politiky je čirou utopií.

Ani ohledně Islandu nejsou triumfální hlasy na místě. Žádost o vstup podala vláda vedená sociálními demokraty, kteří se odchýlili od tradičně vlažného postoje většiny obyvatel i politických elit k Unii. Jen co největší náraz finanční a hospodářské krize přešel, nálady veřejnosti směrem k integraci ochladly. Je klidně možné, že Islanďané vstup do Unie v referendu odmítnou. Nebude to ale důkaz krachu evropského projektu, abychom parafrázovali Barrosa. Spíš připomínkou, že triumfalistická rétorika se do politiky moc nehodí. A odpustit by si ji měla především Evropská unie: vždyť si neví rady s možným bankrotem Řecka či dalších států a už také stihla poznat, že Lisabonská smlouva rozhodně není tím bájným všelékem na neduhy a zmatky uvnitř sedmadvacítky. I když nám oficiální bruselská PR mašinérie dlouho tvrdila pravý opak.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .