Vyšla „Hnědá kniha“ o procesech s undergroundem

V roce 1976 shromáždili Jaroslav Kořán a Vendelín Komeda soubor dokumentů, které se týkaly procesů s undergroundovými hudebníky z okruhu kapely The Plastic People of the Universe. Jednalo se zejména o odpudivou kampaň režimních sdělovacích prostředků a reakci domácího disentu i zahraničních osobností a médií v souvislosti s vykonstruovaným obviněním muzikantů z protistátní činnosti, později překvalifikované na výtržnictví. Popis událostí, které významně sjednotily tuzemskou opozici a vedly ke vzniku Charty 77, začal ve strojopisných kopiích kolovat mezi lidmi. Svůj název – „Hnědá kniha“ – získal dokument podle barvy plátna, do kterého byl tajně svázán.

„K nám domů to přines Petr Uhl. Tak jsme to rozebrali, udělali jsme tomu nějakou strukturu a rozhodli se, kdo bude co přepisovat,“ vzpomínal na veřejném uvedení „Hnědé knihy“ Jaroslav Suk, který k dalším opisům editorsky uspořádal její rozšířenou verzi z roku 1980. „Byla to strašná práce, teda zejména přepisovat ty oficiální časopisy a noviny s těma hnusnejma názorama. A jsem moc rád, že se nám to podařilo pořád ukrývat a že nám to neukradli. My jsme byli profláknutý, už nás znali, takže těch domovních prohlídek bylo dost.“

František Čuňas Stárek na uvedení Hnědé knihy|foto: Robert Candra

Martin Machovec, jeden z editorů aktuální podoby „Hnědé knihy“, říká, že se pro její tištěné vydání rozhodli nezasahovat do poslední samizdatové verze z roku 1980. Ponechali texty bez úprav jako dokument své doby, ale opatřili je rozsáhlým poznámkovým aparátem a rozšířili o další materiály: „Hlavně je to obohaceno o dva bloky. Jednak o blok materiálů policejních, které tehdy byly samozřejmě naprosto nedostupné. Další věc – a to byl spíš takový nápad, který přišel až během té práce – byla snaha obohatit tu edici o dobové zahraniční ohlasy. Už v tom původním vydání byly aspoň některé texty, které vyšly v zahraničí, třeba známý dopis Heinrichu Böllovi a jeho odpověď, která vyšla ve Frankfurter Allgemeine Zeitung.“

Ocitujme si i úryvek ze zmiňovaného dopisu jednomu z nejslavnějších tehdy žijících německých spisovatelů. který mu napsali umělci, vědci a filosofové Seifert, Černý, Patočka, Kosík, Havel, Klíma a Kohout: „Tito lidé, kteří vytvářejí svou hudební a slovesnou tvorbou jakýsi zvláštní český typ undergroundové kultury, se dopustili totiž toho zločinu, že se pokoušeli svými skladbami vyzpívat svůj odpor k etablovaným hodnotám světa, v němž žijí, k jeho pokrytecké morálce, životní uniformitě, byrokratické tuposti a konzumnímu způsobu života. (...) Ivan Jirous, Svatopluk Karásek, Karel Soukup, Vratislav Brabenec a další mladí lidé, kteří budou nyní v Praze souzeni, nejsou osobnostmi všeobecně známými, a daleko snadněji mohou proto být pronásledováni. Tím důležitější se nám zdá být, když se evropská kulturní veřejnost zastane právě jich.“

Evropská kulturní veřejnost se jich sice opravdu zastala, ale komunistický režim na výzvy známých světových osobností dal asi stejně jako na protesty domácích disidentů. Hudebníci a jejich přátelé, kteří koncerty organizovali, byli v několika procesech odsouzeni k nepodmíněným trestům od čtyř do osmnácti měsíců. Rozsudek byl Nejvyšším soudem zrušen až roku 2003.

Uvedení Hnědé knihy|foto: Robert Candra

Poslechněte si, jak František „Čuňas“ Stárek vzpomíná na některé aspekty procesu:

„Hnědá kniha“ o procesech s českým undergroundem (ed. 1976: Václav Vendelín Komeda, Jarolav Kořán, 1980: Jaroslav Suk, 2012: Martin Machovec, Pavel Navrátil, František Stárek Čuňas; ÚSTR, 2012)