Výstava „Já chci být člověk” promlouvá hlasem Arnošta Lustiga
Na pražském Petříně, ve Štefánikově hvězdárně, je do 4. září k vidění výstava „Já chci být člověk”, jejímž cílem je předávat zprávu, jak může člověk přežít nepředstavitelné věci a uchovat si lidskost. Jde ale také o znázornění propasti mezi vědeckým pokrokem, který lidstvo učinilo, a zaostalostí v tom, jak být člověkem. Výstava promlouvá hlasem humanismu světového spisovatele Arnošta Lustiga, ale zní na ní i hlasy dnešní mladé generace. Více Jana Šustová.
Spisovatel Arnošt Lustig podal svědectví o hrůzách války i koncentračních táborů, kterými sám prošel a o to naléhavější jeho poselství je. Výstavu „Já chci být člověk” – zpráva Arnošta Lustiga hvězdám zahájila jeho dcera Eva Lustigová.
„Přemýšlela jsem o tom, co pro něj bylo důležité. A přišlo mi, že ta lidskost, kterou míříme ke hvězdám, patří právě do hvězdáren a do planetárií, a tak jsem si řekla: Tato výstava bude mít ten brand, že ji budeme umisťovat jen v tomto hvězdném prostoru, ať je to kdekoliv na světě. Chceme s ní cestovat, je to mezinárodní vzdělávací putovní výstava – míříme ke hvězdám humanismem.“
Poselství výstavy je výzvou pro každého z nás.
„Hlavním poselstvím je, že na své lidskosti musíme pracovat, že to není automatické, že to něco stojí, je to velké úsilí, ale stojí to za to.“
Na řadě míst výstavy najdeme i cibuli, která má významnou symboliku.
„Ta cibule jiným způsobem znázorňuje metaforu, která mě inspirovala k celému tomu libretu. A to je, když Arnošt jednou napsal: Problémem civilizace je, že narůstá pomalu, má tenkou slupku, kterou můžete seškrábnout v rámci měsíců nebo několika dnů nebo i vteřin, ale rozšiřovat civilizaci trvá tisíciletí. Cibule má hodně vrstev, tak mi to přišlo vhodné.“
Součástí výstavy jsou i výroky žáků devátých tříd ze škol, které prošly přípravnou dílnou o humanismu. Navazují na jednotlivé kapitoly výstavy a na vernisáži je přečetli samotní studenti.
„Já jsem ze Základní školy U Školské zahrady a mám tady připravený první citát: Lidskost je jako ryby v moři a technologie je jako síť, která je neustále vytahuje na světlo Boží.“
Samotné výstavě předcházela didaktická práce ve školách. Vzpomíná na ni Adam Hošek, učitel průvodce na druhém stupni Základní školy Edisona.
„Hrozně zajímavý byl hlavně ten samotný proces. Celý ten workshop je postavený tak, že nejdříve procházíme nějakými obecnými myšlenkami, jak by se člověk vůbec měl chovat, je tam potom nějaké seznámení s Arnoštem Lustigem, s jeho osudem a s kontextem perzekuce Židů za druhé světové války. Ale ještě dříve, než jsme došli k této části, a už když jsme mluvili obecně o těch otázkách a začali si pokládat ty otázky, jak by se člověk měl chovat, co to je člověk a tak, tak oni hned začali přicházet s těmi historickými příklady a začali to dávat do souvislostí ještě mnohem dříve, než my jsme tam měli dojít. Ono jim to zřejmě nějak naskakovalo rychle a byli zrovna dobře naladění. Právě holocaust jim tam hodně skákal, je to nejen tím, že většina byla z 9. třídy, kde zrovna je to aktuální v rámci toho, co jsme brali v rámci dějepisu, ale vzpomínali i otroctví, problematiku kolonizace dnešní Ameriky a podobně. Byli schopni nalézat souvislosti až obdivuhodně rychle napříč tím, co zažívají, nebo o čem slyšeli.“
S výstavou spolupracovalo i Národní pedagogické muzeum a knihovna Jana Ámose Komenského, jak vysvětluje Roman Škoda.
„Eva Lustigová přijala pozvání do našeho podcastu S Komenským u mikrofonu, který jsme vydali na konci dubna tohoto roku a je k vidění na YouTube kanále NPMK J. Á. Komenského. Eva Lustigová hovoří o odkazu svého otce, o této výstavě a samozřejmě také o životě svém – o celé škále jejích domovů, emigrovala v roce 1968 s rodinou. Také to neměla úplně jednoduché. Takže v tom přibližně půlhodinovém podcastu se diváci dozví mnohé.“
Další pouť výstavy „Já chci být člověk” povede do Brna a příští rok do Paříže.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
