Westworld odkrývá kosti a žíly quality TV
Westworld patří k seriálům, které publikum rozdělují. Sci-fi umístěné ve westernovém parku, kde roboti slouží pro zábavu lidem, je pro část diváků prázdnou vypravěčskou exhibicí, jejíž dějové zvraty si ani nemůžeme pořádně užít, protože většinu z nich s předstihem uhodli fanoušci v teoriích kolujících po internetu. Příběh scenáristů Jonathana Nolana a Lisy Joy je však trochu jiný případ než legendární seriálový rébus Lost.
Do dokonalé metafory umělého světa vypůjčené z více než třicet let starého stejnojmenného filmu Michaela Crichtona vložili příběh, který originálním způsobem oťukává několik věčných témat.
„Touha znát odpovědi není to samé jako vnímat komplexní narativ – proto také nad křížovkami nebrečíme,“ poznamenává Zack Handlen z AV Clubu v rekapitulaci osmé epizody seriálu, při které už se způsob dávkování informací zdál lehce frustrující. Některé postavy trávily dvě epizody před koncem scény zíráním do dálky a vyslovováním vágních replik, zatímco diváci měli spoustu času přemýšlet nad tím, jak tohle všechno nakonec zaklapne dohromady. Anebo načítat fanouškovské teorie, které se začaly objevovat s prvními známkami informačního vakua. Nezůstalo však jen při tom.
Ezoterika v zábavním parku
V Crichtonově filmu z roku 1973 jsou návštěvníci Westworldu, jež nechtě vyprovokují vzporu strojů, většinou sympaťáci. V seriálové verzi sledujeme odpudivé případy superbohatých návštěvníků, kteří na umělý Divoký západ přijíždějí, aby mohli beztrestně střílet po androidech ve westernových kostýmech, střídat prostitutky a chápat své návštěvy jako cesty za sebepoznáním. „Tohle místo ti pomůže najít tvoje pravé já, až tady zjistíš, kdo vlastně jsi,“ podává zážitek mladému Williamovi (Jimmi Simpson) jeho příbuzný v pravidelných motivačních ezo promluvách.
Místo tradičního narativu o lidech prchajících před vynálezy, které se vymkly kontrole, sledujeme v seriálovém Westworldu, jak se z živých bytostí lidskost vytrácí, zatímco androidi se stávají stále lidštějšími. Obrací se také divácká perspektiva, probouzení androidů prožíváme spolu s nimi, „ti druzí“ jsou tentokrát lidé.
(Pozor, pokračování textu může obsahovat spoilery.)
Není náhoda, že tři hlavní postavy androidů, které si postupně uvědomují, že jejich vlastnosti i střípky příběhů, ze kterých konstruují svoji identitu, někdo naprogramoval, jsou dvě ženy (jedna z nich černoška) a jeden muž – černoch. Westworld skrze jejich postupné sebeuvědomění vypráví tradiční příběh o vzpouře proti systémovému útlaku, současně však tematizuje proces budování postav i narativů dnešních „kvalitních“ seriálů. Protřelá bordelmamá Maeve si tak ke svému úžasu uvědomuje, že cool řeči, kterými je zvyklá dávat najevo převahu a znalost lidského charakteru, napsal jakýsi scenárista. Milenecký rozhovor hlavní androidí hrdinky Dolores (Evan Rachel Wood) a Williama se týká vztahu těchto dvou k příběhům. William by nejraději žil v jednom ze svých oblíbených literárních dobrodružství, Dolores by se z předem dané role v příběhu nejraději jednou pro vždy vysmekla.
Tento moment skutečně není jinak zvlášť hluboko ukrytou aluzí na pravou podstatu obou charakterů – už od začátku víme, že Westworld funguje jako obrovské jeviště pro množství proplétajících se příběhů, které píší scenáristé najatí vlastnickou korporací. Androidi v nich lidskou rukou denně umírají, aby je v zázemí velké společnosti zaměstnanci pokaždé znovu dali do kupy. „Jako bys ve mně něco odemkla,“ odříkává známé klišé William. „Já ale nejsem žádný klíč. Já jsem prostě já,“ odpovídá vzdorně Dolores. Její odpověď můžeme vnímat jako feministickou kritiku používání ženských postav jako pouhých manic pixie dream girls nebo jako obecnou kritiku instrumentálních jednorozměrných postav.
Křestní jméno Bolest
Bernard, kterého nejprve poznáváme jako zaměstnance parku, programujícího jiné androidy, se potýká se vzpomínkami na smrt svého malého syna. Později tento android přemítá nad tím, proč lidský stvořitel učinil základem jeho identity právě tuto bolest. Prožité utrpení je v seriálu odpovědí na otázku „co dělá stvoření živým, skutečným“. I tady může být výklad minimálně dvojí – Westworld se současně pokouší nastolovat otázky vyplývající z existence umělé inteligence, dříve (a nejspíš lépe) rozebírané například v Blade Runnerovi, Battlestar Galactica a dalších známých sci-fi, současně svou fascinací jednotlivými androidy a jejich nalézáním vlastního já vystihuje podstatu samotné kvalitní televize.
Nejpřímočařeji vyznívá chvíle, ve které se Dolores znovu shledává s dřívějším milým Teddym a vzápětí na to umírá – poté, co se rozsvítí světla, vidíme, že patetická scéna je jen součástí nového příběhu zábavního parku, který jako první testuje publikum složené z manažerů vlastnické korporace Delos. Sledujeme skupinu privilegovaných, pro jejíž zábavu hraje v příběhu o hledání sebe sama postava, jejíž křestní jméno znamená bolest.
Nekompromisní paměť
Specialista na komplikované vyprávění Jonathan Nolan tak v tandemu s Lisou Joy předkládá obraz dnešní náročné televizní zábavy i obecný politický komentář, který je však součástí širšího narativu o hledání identity, a především o osobních limitech a systémových danostech, které ovlivňují možnost jakékoliv vzpoury. Vše, co můžeme v prostoru zábavního parku vidět, je koneckonců jen součástí dalšího, nového příběhu stvořitele a snad i spasitele podivného místa.
Seriál se k přímočarému závěru dostává i skrze úvahy o fungování paměti a jejím vlivu na možnost individuální svobody. Paměť androidů, kteří svět Westworldu „zalidňují“, funguje jinak než lidské vzpomínání, selektivní a ve své nedokonalosti konejšivé. Na rozdíl od zamlžených lidských vzpomínek vyvstávají obrazy z minulosti androidů, kteří denně umírají, krutě nerozostřené. Snad i proto jsou pro „otce“ Westworldu, v jehož roli se připomíná perfektní Anthony Hopkins, androidi lepší formou existence než lidé.
Bílý/černý klobouk
Ambiciózní seriál HBO, která se pokouší (podle sledovanosti úspěšně) navázat na úspěch Her o trůny může publikum odrazovat nejen zdáním povrchní soustředěnosti na komplikované vyprávění, ale i zkratkovitým vykreslením důležitých proměn některých charakterů. Snad nejvíc zamrzí překotné dovysvětlení vývoje Williama, který na začátku nasazuje bílý klobouk kladného hrdiny, současně však v jiné příběhové lince sledujeme jeho zestárlé, nihilistické já v podání skvělého Eda Harrise, Muže v černém. Přitom je to právě on, s kým se v nevyhnutelně radikálním závěru můžeme ztotožnit nejvíc.
Jeho radost ve chvíli, kdy se roboti pokusí osvobodit destrukcí vlastního světa, je v této zlověstně snové atmosféře závěrečným úlevným vydechnutím a zároveň začátkem velkého očekávání druhé sezony. Navzdory několika slabším momentům tak finále seriálu dokázalo všechny motivy uzavřít v další fascinující příklad současné sebereflexivní televizní produkce.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
