X-menovští prvňáci: Téměř za jedna
Ačkoli série X-Men patří mezi zaběhnuté filmové značky, její poslední dvě zastávky – ukončení „jádrové“ trilogie a biografie nasupeného Wolverina – nepatřily mezi filmařsky nejvydařenější a divácky nadšeně aplaudované.
První třída je návratem ke kořenům. Nejen dějem, který se zaobírá počátky organizovaného hnutí bytostí X, ale i tím, že se dovolává kapitálu, který v sáze zanechal invenční režisér Bryan Singer. Pod jeho vedením se z party mutovaných nadlidí stala skutečně funkční komunita se specifickou mytologií a svébytným rejstříkem emocí.
Angažmá Matthewa Vaughna na post režiséra je po sázkách na neškodné rutinéry opět krokem správným směrem. Svéhlavý anglický filmař ukázal talent pro citlivou žánrovku v Hvězdném prachu a v nekorektním Kick-Assovi zase to, že mu nečiní obtíže překračovat mantinely filmového komiksu. Oboje může v První třídě zúročit, byť to druhé výrazně v mezích hollywoodského zákona. Ačkoli se jedná o film místy až překvapivě dospělý a vážný, jistá míra kompromisů je v něm patrná.
Pátý díl ságy X-Men stojí a padá s ústřední dvojicí postav – zakaboněným pamětníkem holocaustu Erikem Lensherrem a poněkud bonvivánským géniem Charlesem Xavierem. Prvního žene slepá nenávist, druhého jakýsi ušlechtilý duch humanismu. První třída se vrací k výraznému tématu genu X jako vyčleňujícího rysu. Minorita mutantů řeší svůj vztah k většinové společnosti. Na jedné straně je tu vrozená nedůvěra a princip kolektivní viny, které zastává Erik, na straně druhé mírová symbióza, kterou propaguje Charles.
Pomyslné Xko názorového střetu je vepsáno příznačně do času kubánské krize, kdy se svět ocitá na prahu jaderné apokalypsy. Invenční využití retro kulis, archaické zabarvení i vkusná stylizace dodávají První třídě svojský nádech a potvrzují, že se po dvou rozpačitých přešlápnutích série opět vrací k promyšlenosti. Vaughn navíc dodává svou typickou zálibu v geometrických střizích, precizní gradaci zdánlivě banálních scén a též pobavený nadhled, kterým otupuje mnohdy patrnou naivitu. Zatímco totiž herecký duet démonického Michaela Fassbendera a smířlivě mentorujícího Jamese McAvoye má parametry smrtelně vážného dramatu, jejich pubertální svěřenci snímek občas stahují k poněkud nezáživnému opakování toho, co již Singerovy první dva filmy dokázaly zúročit bezezbytku. První třídě chybí precizně vybudované a zajímavé vedlejší postavy – všechno bledne ve stínu dvou vrchních mutantů a jejich protichůdce, bezskrupolózního manipulátora Shawa.
X-Men: První třída občas uvízne v pasti vlastní zralosti. Čím víc se jiskří mezi Xavierem a Lensherrem, tím víc vyniká mdlost vedlejších charakterů. Čím realističtěji film dokáže formulovat tázání po kolektivní vině a sociální segregaci, tím hůř se vypořádává s hravostí a nezávazností. Ani nepochopitelně poddimenzovaný rozpočet mu místy příliš nesluší, byť Vaughn zúročuje svou dovednost udělat za málo peněz proklatě velký bengál.
Pomyslným vrcholem nejsou ani tak notoricky známé scény „vylovení ponorky“ či efektní bitky mutantů, ale spíše výjevy komorní, v nichž se plasticky řeší dospělé problémy. Navzdory drobné nevyrovnanosti a nesoudržnosti je První třída filmem se vskutku prvotřídní stylizací, hladkým tempem a invenční režií. Nezbývá než si vedle pocitu uspokojení ukousnout i jedno hořké „kdyby“. Kdyby Vaughn byl býval měl zcela volné ruce…
Hodnocení: 80%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
