Young Fathers: Hitový experiment a mystický rituál
Jejich oddanost hudbě je magická a jejich osobitá energie si razí cestu k různorodému publiku. Na pohled možná nesourodá trojice Young Fathers má na pódiu obrovskou sílu. Jejich vystoupení je jako zjevení a z jejich pohybů i vokálního projevu je jasné, že jsou propojeni nejen mezi sebou, ale snad i s něčím neuchopitelným.
Skotští Young Fathers nenaplňují žádnou předepsanou formu. Nepodléhají ani jednomu žánru. Přísné rytmy, hluky, výkřiky, nesmlouvavý rap, našeptávání i povznášející melodie. Jejich tvorba je jako boj o život, samota nebo láska, promítají se v ní ty nejzákladnější, tedy i nejsilnější emoce. Skoro jako by to byla esence hudby, a možná proto se nelehko popisuje. O to větší překvapení pro mě bylo, když se Alloysious, hlavní vokalista skupiny původem z Libérie, po koncertě tolik rozhovořil.
V Čechách nejsou poprvé, o jejich předchozích koncertech jsem i já sama šířila jen oslavné recenze. Jejich pražské vystoupení mě uchvátilo stejně jako to první, které jsem zažila v Brně. Nyní jsou na náročném čtyřměsíčním turné ke svému aktuálnímu, vlastně i první oficiálnímu LP Dead. Jak říká tisková zpráva k desce, neexistuje žádná taková popová skupina, jako jsou Young Fathers. Oni jsou totiž hitovým experimentem, díky propojení na rovině emocí se tak šíří hudba dělaná bez kompromisu a intuitivně.
Alloysious Massaquoi se rozpovídal
O rituálech před koncertem
Nemáme žádný konkrétní rituál, jen se trochu rozehřejeme a protáhneme. Trochu zahřejeme hlas, abychom byli připraveni na vystoupení.
O potřebě dělat hudbu
Když jsme se potkali, měli jsme potřebu vyjádřit se, dělat něco tvořivého, něco říct. Vyjádřit se i prostřednictvím sebe navzájem.
O zdroji tvorby
Je to ta syrová vášeň, je to z břicha, je to ten oheň v břiše. To, co děláme, bereme vážně. Nejsme tu, abychom se pobavili. Ne, víme, co dělat, chceme předat to, o čem přemýšlíme. Chceme, aby to slyšelo co nejvíce lidí. Jsme ambiciózní.
O reakci publika
U koncertu záleží na náladě, ale i na reakci publika. Ale víme, co chceme dělat, i kdyby to publikum nestrhlo, kašleme na to. Hrajeme pro sebe, i kdyby tam nikdo nebyl. To, co děláme, milujeme.
O odvaze dělat něco jiného
Nikdy jsem vlastně neměl rád rap, ale pak přišel moment, kdy to dávalo smysl, něco ke mně promluvilo. Chtěl jsem to vyjádřit, ani to možná nebylo o tom říct něco konkrétního, ale bylo to o emocích, které jsem cítil a chtěl je vyjádřit. Byl to ten instinkt z břicha, že to prostě musím udělat. A tady neexistuje strach. I když vaši hudbu nemusí mít rád každý, je to jedno. Je třeba dělat to, co my sami chceme, co milujeme, a proti tomu nikdo nemůže nic mít. Jsme ten typ skupiny, která se objeví jednou za 10 nebo 15 let. Věřím tomu, že další taková skupina tu zase dlouhou dobu nebude. Chceme mít dosah... A já chci v noci klidně spát. Chci mít pocit, že jsem dal sebe, že jsem tomu dal všechno i na pódiu.
O sebevědomí
Mezi sebevědomím a arogancí je tenká hranice. Když jste na sobě tvrdě makali, máte právo se cítit jistě. Proč bychom se měli stydět nebo být příliš skromní. Jsme dobří v tom, co děláme. Nesnažíme se soutěžit s nikým kromě sebe. A když tedy přijde to sebevědomí, tak je to správný, protože my jsme si jistí tím, co děláme. Děláme prostě to, co chceme dělat.
O obavách hudebníků
Někteří moji kamarádi se dostali do bodu, kdy o své muzikalitě začali pochybovat. Začali přemýšlet, že by možná měli používat složitější akordy, aby ostatním dokázali, že umí hrát. Ale přece tohle je hudba, vyjadřovací prostředek, dá se to udělat úplně jednoduše. Největší sílu to má, když se propojíte se svými pocity, a to je to nejtěžší. Pro nás je to normální, že jsme sami sebou. I moje máma říkala, buď sám sebou, přece nechceš, aby tě měli lidi rádi proto, že budeš jako někdo jiný. A já nechci být někdo jiný, nemůžu být někdo jiný.
O nepohodlí a vztahu k popu
Pořád se snažíme posunout na další úroveň, až se cítíme nepohodlně. Asi jsme na tom zneklidňujícím pocitu závislí. Protože když se necítíme jistě nebo pohodlně, znamená to, že jde o nějakou změnu, že se tu něco mění, něco tu vře.
Nestačí nám dělat klasickou hiphopovou nebo popovou věc, musí tam být hrana. I když třeba někdo z nás netrefí nějakou notu přesně, je to v pořádku, je to syrový, jde o zachycení jedinečné emoce a atmosféry. Chceme se dostat tam, kde jsme ještě nebyli. Dělat něco, co jsme ještě neslyšeli.
Možná nás dal dohromady rap, ale zároveň máme rádi pop, vyrostli jsme na něm, takže v naší hudbě bude vždycky i nějaká citlivost, která je vlastní popu. Milujeme melodie, všichni chceme rapovat i zpívat, dělat co nejvíc. Chceme trochu rapu, trochu melodie, trochu podivností, je to prostě mišmaš. Jsme tři individua, ale máme společný cíl, vyjádřit se, spojit se a udělat něco, co budeme sami chtít poslouchat.
O popu
Dělat pop je vlastně nejtěžší. Je to o vybalancování. Je to jako zázrak najít tu kombinaci, ten skvělý hit. Je to o průrazných melodiích, které si všichni pak chceme zpívat, ale nedokážu to přesně definovat. Takhle o tom mluvíme a teoretizujeme, ale my o tom takhle nepřemýšlíme, prostě jen jdeme dělat hudbu, musí nám to znít nově, musí to mít v sobě trochu divnosti. Spojujeme třeba něco, co k sobě zdánlivě nepasuje, a když to dáme dohromady, tak je to najednou ono. A o tom to je, tak vznikají nové věci, to je inovace, pokrokový myšlení.
Vrčení nebo křičení je tu stejně důležitý jako melodie nebo rap, dokáže to vyjádřit stejně mnoho.
O nahrávání
Když jdeme do studia, nemáme žádný plán. Jen si určíme čas setkání, neříkáme si, že teď uděláme hit. Snažíme se vytahovat věci odněkud z nadpozemské sféry a jsme v tom zvláštním rozpoložení... Náš manažer třeba řekne, že máme čas do večera, takže něco uděláme, máme hrubý mix a posuneme se dál, nezastavujeme se nad tím, nepředěláváme, jdeme dál. Potom máme několik písní, zpětně si to vše posloucháme a někdy nás to samotné překvapí. Jako Tape One EP, které považujeme za album, to je pro nás hodně důležité. Celá ta atmosféra, ty vibrace, byla to bouřlivá doba. Poslouchali jsme hlasy, kterým jsme neměli naslouchat, toho jsme se zbavili a měli jsme šanci jít nahrávat. A řekli jsme si, cokoliv ten týden nahrajeme, vydáme. Takže každý den jedna věc, „bum, bum, bum“ a pak na konci to bylo fantastický. Takže dělejte své věci, jedině tak budete potom klidně spát.
O propojení s narůstajícím publikem
Je to o propojování, o přenosu emocí. Všichni jsme lidské bytosti, všichni máme vztahy a nejzajímavější věc na koncertování je, že se dostanete na mnoho míst a vytvoříte pro lidi moment, který se dá ve chvilce zničit. Vytvoříte něco, co předtím neexistovalo, tím, jak držíte mikrofon, jak se pohybujete na pódiu, těmi texty, které jste napsali, zpěvem nebo rapem, tím, že jste v té přítomné chvíli. Pro lidi, které možná už nikdy neuvidíte. Stvoříte vlastně událost, kterou si budou pamatovat, a to je úžasný.
O možných negativech popularity a vděčnosti
Když se řídíte srdcem, budete šťastní. Samozřejmě že jsou momenty, kdy se plánuje, kdy používáte mozek, ale když chcete být šťastní... Vlastně ne, když chcete být vděční, protože šťastní můžete být dneska a zítra můžete být naštvaní, jde o to být vděčný, vážit si věcí. A to vede ke skutečnému štěstí, naučit se být vděčný a to není lehké, všichni se o to snažíme.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
