Youth Code: Pohlaví nemá s muzikou nic společného

03727745.jpeg
03727745.jpeg

Tvrdě elektronická scéna zažívá na severoamerickém kontinentu renesanci. Jednou z kapel, která je za obrodu zodpovědná, je americká dvojice Youth Code. 20. října vystoupí v pražském Klubu Újezd Vedle, 21. v Chomutově.

Takže, Saro, jak se dnes máš? Máte za sebou téměř měsíc koncertování po Evropě, kdy jste hráli téměř každý večer. Jak se cítíte?
Jsme na šňůře mnohem déle, nejedná se jen o tu evropskou část. Takže jsme opravdu hrozně unavení.

Jste pořád ještě naživu?
Ne, to rozhodně ne!

Takže do Prahy přijedou jen dvě rakve, které si postavíme na scénu?
Kdybychom se do Prahy dostali v rakvích, byla bych ještě ráda. Teď se cítím jako taková malá „zavařovačka“ naplněná popelem až po okraj s přilepeným mikrofonem. Když ale v Praze dostaneme tu nejsilnější kávu na světě, zkusíme ještě pár hodin přežít. (smích).

Hrajete v Evropě opravdu často. Jak ji vnímáte dle svého pohledu – ať už po hudební stránce, nebo skrze její sociální strukturu?
Jezdím do Evropy často a pravidelně. Ještě před Youth Code jsem sem jezdila kvůli práci pro jiné kapely. Takže lítám tam a zpátky už asi deset let. Mám Evropu ráda, samozřejmě že jsou tu jisté plusy a minusy, ale ty s sebou přináší turné kdekoliv po světě. V Evropě je to jednodušší ve smyslu cestování. Není tak těžké dostat se z města do města a promotéři nás většinou nechají ubytované někde v hotelech. Když brázdíme po USA, velká města jsou rozprostřena po celém kontinentu, takže po koncertě prostě musíš řídit několik hodin, pak se trochu vyspíš a ráno pokračuješ dál, aby ses dostal do dalšího města, kde máš ten večer hrát. Z tohoto úhlu pohledu je Evropa super. Můžeš hrát na spoustě míst, a přitom nemusíš skoro vůbec cestovat. A lidé jsou tu tak milí, opravdu se o nás starají. Navíc můžu říct, že je to tady rok od roku lepší i s veganským jídlem. Samozřejmě, že by bylo mnohem jednodušší, kdyby tady bylo ještě víc bezlepkového jídla, ale zase si až tak nemůžu vybírat. Navíc naše publikum je skvělé a každičký kousek Evropy je nepředstavitelně nádherný.

03727746.jpeg

Minulý týden jsem mluvil s deathrockery Readership Hostile z LA, kteří mi řekli, že je pro ně jednodušší jezdit na turné do Evropy, než jet po východním pobřeží, protože je skoro stejně drahé jet hrát do Evropy, jako křižovat Ameriku ze západu na východ. Je to tak?
Nevím. Myslím, že to závisí kapela od kapely. Pokud je v ní hodně lidí, chápu, že to musí být finančně náročné. Jídlo pro větší množství lidí je drahé, musíte taky více platit za benzín. Z toho důvodu je pro vícehlavou smečku výhodnější se vypravit do Evropy. A to i z toho důvodu, že se zde promotéři o vás opravdu starají. Nemusíš třeba platit ubytování, což ve státech padne na bedra kapely. Neumím to ale až tak posoudit, protože my jezdíme jako Youth Code ve dvou. Takto jsme připraveni kdykoliv jet kamkoliv.

Jak jste se poznali s Ryanem? Z rozhovorů vím, že jeho background je v hardcore-punkové scéně. Jak je to ale s tebou? Byla jsi předtím v nějaké kapele?
Nikdy předtím jsem nebyla v kapele, tohle je moje první zkušenost. Když jsme spolu s Ryanem začali chodit, všem jsem říkala, že jsme si založili kapelu, i když to nebyla pravda. Tak jsme ji pak nakonec udělat opravdu museli. Byli jsme spolu šest měsíců, než jsme s kapelou začali.

Takže bylo nevyhnutelné poznat Ryana, aby ses postavila na pódium? Předtím tě nikdy nenapadlo mít kapelu?
Ne, když jsem Ryana poznala, pracovala jsem pro jiné kapely a často jsem byla na turné, což byl pro mé osobní ambice problém. Když jsme se poznali a začali spolu chodit, nezačali jsme fungovat s úmyslem stát se kapelou, co tak často koncertuje. Na začátku byla pouze myšlenka „tohle by mohla být sranda, zkusíme to“. A tak jsme to zkusili a nakonec to dopadlo fakt dobře. Ta kapela je součástí našeho vztahu. Je to něco, co chceme dělat spolu.

Jak důležité pro vás bylo ve vašich začátcích setkání s industriální legendou Psychic TV?
Asi dva roky před Youth Code jsem se poznala s Edleym a Jess. Myslím, že od nich bylo skvělé, jak nás v začátcích podporovali, chtěli pro nás vydat desku a tak. Bylo to od nich opravdu milé. Naše přátelství je ale důležitější a je nadřazeno našim kapelám.

Když jsem poprvé slyšel skladby z vašeho debutu, jako první mě napadlo, „oni musí milovat starou éru vydavatelství Wax Trax!“ Vaše muzika zní jako jejich elektronické období z přelomu 80. a 90. let. Co mi o tom můžeš říct?
Wax Trax éru minulého tisíciletí miluju! Pro nás byly zde upsané kapely velkou inspirací. Vedle toho nás ale výrazně ovlivnili i Skinny Puppy nebo různé metalové nebo hardcore kapely. Ovšem nejvíce si ceníme a inspirujeme se osmdesátkovým industrialem, to je pravda.

Jak jste se dali dohromady s Dais Records?
Známe se s Gibby, zakladatelem labelu, poměrně dlouho. S Ryanem jsou přátelé už asi patnáct let, možná víc. Když jsme zkoušeli začínat hrát, vlastně jsme nevěděli, co děláme. Byli jsme jen dva lidi, co milovali muziku. A Dais nás oslovili, protože jsme byli přátelé. Líbilo se jim, co děláme, a zeptali se, jestli nechceme u nich něco vydat. My jsme samozřejmě souhlasili.

Bylo to tak jednoduché?
Ano, tak to bylo. Myslím, že to, co jsme dělali, není o tom, jestli to je nebo není jednoduché. Je to spíš o příležitostech, které jsme jako kapela dostali. A navíc jsme měli štěstí.

Skinny Puppy a Front Line Assembly vás pozvali na turné. Jak moc pro vás byl důležitý jejich support?
Byla to pocta, to určitě! Na tom turné původně neměli být Front Line Assembly, mělo to být turné Skinny Puppy a VNV Nation, ale VNV Nation nakonec měli nějaké problémy, tak je nahradili právě Front Line Assembly, což je cool. Bylo super získat si respekt právě od Skinny Puppy. Když skončila první část turné, zůstali jsme v kontaktu a oni nás pozvali i na jeho druhou část. Bylo to něco neuvěřitelného, protože právě Skinny Puppy nás opravdu obrovským způsobem ovlivnili.

To si umím představit. Natočili jste docela znepokojivé video pro singl Consuming Guilt. Bylo to záměrem, jít takto na hranu? Není za tím inspirace právě od Skinny Puppy?
Ne, fakt ne. To video bylo natočeno proto, aby lidem ukázalo, jak směšné a zbytečné je testování na zvířatech.

Ale takovými tématy se zabývají právě i Skinny Puppy (např. na desce ViVisectVi)…
Ano, ale myslím, že to nemá zas tak moc společného se Skinny Puppy jako spíše s tím, že se zabýváme právy zvířat. Ryan a já jsme vegany už strašně dlouho a naše veganství nemá nic společného s jakoukoliv hudební skupinou. Je to prostě něco, co cítíme, že je velmi důležité. A když máš možnost předat lidem nějakou zprávu a ti lidé tě budou vnímat, proč to neudělat, když se jedná o věc, u které jsi přesvědčený, že je důležitá.

Některé kapely z industriální subkultury jsou napojeny na hardcore a anarcho punkové podhoubí. Co vy?
Nene, my nemáme v naší tvorbě žádné politické pozadí. Punk mám ráda, je to velmi inspirující žánr, ale nijak nejsem vázána na politickou punkovou scénu.

Youth Code vydali po debutu EP A Place To Stand, které produkoval Joshua Eustis z Telefon Tel Aviv. Jak jste k němu přišli? On dělá mnohem temnější poslechové elektronické věci, které nemají mnoho společného s EBM muzikou, jakou děláte vy.
Josh je velmi talentový producent a umí dobře dosáhnout perfektního zvuku. Je opravdu velmi dobrý v práci se synťákama. Takhle, naše hudba vlastně nemá moc co dělat s Joshem nebo s kýmkoliv jiným. Jsou určití lidé, o kterých si myslíme, že oni porozumí tomu, čeho se snažíme dosáhnout. Ale když jdeme do studia, ať už s Joshem, nebo Rhysem Fulberem z Front Line Assembly, nebo kýmkoliv jiným, přineseme naše nápady, poslechneme si jejich názory, ale zbytek už je jen a jen na nás.

Už jsi mluvila o Rhysi Fulberovi z FLA, který produkoval vaši poslední desku. Jak důležitou roli hrál jako producent nového alba?
Rhys byl skvělý v tom, že byl na mě přísný jako na zpěvačku. Byl to první producent, který se mnou procházel texty řádek po řádku. On je velmi schopný muzikant, a když mě podporoval jako zpěvačku, stále mě opravoval, což bylo ve výsledku příjemnější, než kdyby na nás jen shovívavě dohlížel.

Nové album je tvrdší/silnější než to první. Dá se říct, že jste se na debutu snažili spíše najít, zatímco teď jste konečně sami sebou. Víte, co chcete říct?
Ano, určitě. Navíc na první desce byly čtyři skladby vlastně dema, pořádně jsme nevěděli, co vlastně chceme dělat. S Ryanem jsme tvořili hudbu, protože to jsme chtěli, a hodně jsme byli ovlivnění jinýma kapelama. Ryan je strašně dobrej se synťákama a je s těma mašinkama pořád lepší a lepší. Zlepšuje se i naše schopnost napsat dobrou písničku, a to vlastně den ode dne. Není dne, kdy by se Ryan neučil něco nového. On vždycky ví, co který nástroj dovede. A jak přijdou další a další alba, dovolím si předpovídat, že další nahrávky budou ještě silnější a dravější, a to proto, že on se zlepšuje vlastně každou vteřinou.

03727744.jpeg

Industrial, EBM scéna a ženy v ní – to je myslím docela ožehavé téma. Jak se cítíš jako zpěvačka v této výrazně maskulinní subkultuře?
Nedívám se na své pohlaví jako na něco, co s tím má něco společného. Jsem prostě člověk na tomto světě, křičím a dělám věci, které dělat chci. Nemyslím, že to, že jsem žena, má nějaký pozitivní nebo naopak negativní vliv na tohle všechno. A jestli si někdo myslí opak, může mi to přijít říct do očí. Nemyslím, že pohlaví má s muzikou cokoliv společného.

Jak se staráš o svůj hlas?
Poslechni si, jak mluvím. Mám takový hlas asi od svých třinácti…haha.

Ale někdy je riziko, že bys mohla ztratit hlas úplně. Někdy je nezbytné se alespoň trochu o hlas starat.
Samozřejmě, že se o svůj hlas starám. Na turné vím, že do toho dávám hodně a přepínám se. Snažím se tomu částečně předcházet tím, že si upravuju poměry složek v odposleších, abych neměla zapotřebí podvědomě všechno překřičet.