Zdrojový kód: 8 minut na lásku i smrt

26. duben 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02320499.jpeg

Mrknutí oka. Vlak. Cizí město. Cizí žena, která ho zjevně dobře zná. Cizí tvář v zrcadle. Zmatených 8 minut bloudění vagony a pak masivní exploze. Další mrknutí oka. Kovový skelet připomínající kabinu lunárního modulu. Pilotní křeslo. Ženská tvář na obrazovce, která naléhá, aby si vzpomněl, co ve vlaku viděl. Poslední, co si kapitán Colter Stevens pamatuje, je mise v Afghánistánu. Prostor mezi minulostí a přítomností tone v mlhách. Jistá je jen jedna věc – ať už je, kým chce, musí se vrátit do cizího vlaku, k cizí ženě, na přesně vymezených 8 minut. Během nich musí určit viníka exploze, která vlak rozmetá.

Zmatení? Aby ne. Zdrojový kód stojí na tom, že divák od samého počátku ví vlastně tolik jako samotná postava. Všechny další informace jsou mu dávkovány pomalu – ať už se jedná o princip celého experimentu, který umožňuje návrat prostřednictvím cizí mrtvé mysli do posledních minut před katastrofou, nebo o záhadné místo, kde se Colter Stevens jako mentální cestovatel po explozi budí. Je tu ale ještě jedna záhadná věc – ač je bývalý pilot vytrvale ujišťován, že to, co prožívá v paralelní realitě, je pouze časově omezená iluze, elektromagnetický odlesk skutečnosti, jeho emoce mu velí pravý opak.

Jinými slovy, hrdina nového filmu Duncana Jonese musí v opakujících se osmi minutách nalézt pachatele atentátu, zamilovat se a odhalit tajemství zdrojového kódu. Ač to může znít banálně, film dokáže dějové roviny výborně propojit a těžit z nich napětí i lehký sarkasmus. Z tohoto hlediska se vyplatila volba Jakea Gyllenhaala jako představitele hlavní postavy – jeho herecký projev v sobě snoubí dynamiku a adrenalin s tradičně zjihlýma psíma očima, které si vždy vyprosí trochu toho soucitu. Přirozené jiskření mezi ním a „cizí ženou“ Michelle Monaghan přebije i místy kostrbaté a opisné dialogy.

02320498.jpeg

Zdrojový kód by mohl být celkem tuctovou sci-fi s premisou o návratu do minulosti a nespolehlivosti lidského vnímání časoprostoru, kdyby ovšem úsečnou povídku o osmiminutové záchraně nevinných nepodložilo Jonesovo klíčové téma, které rozpracoval již v debutu Moon. I zde se totiž setkáváme s hrdinou, který je izolovaný a klamaný, stává se subjektem experimentu bez znalosti detailů. Režisér z tohoto momentu dokáže vydestilovat specifickou atmosféru, v níž se kříží odhodlání a křehkost iluze. Návratný je i motiv odumírajícího těla hrdiny – tentokrát umocněný natolik, že připomene exploatační fascinace Paula Verhoevena či Davida Cronenberga. Zejména v závěru se Zdrojový kód posouvá o patro výš, z oddělení zajímavých filmů do úseku filmů fascinujících a naléhavých.

Hrátky s realitou současný Hollywood bezmezně fascinují (připomeňme jen letošní úrodu: Správci osudu, Všemocný, Sucker Punch), zároveň lze pozorovat jistý odklon od utilitárnosti triku k nitru hrdiny. Jinými slovy: láska je minimálně stejně důležitá jako fakt, že skrze cestu do zdrojového kódu Stevens spasí ohrožené Chicago. Nad zuboženým tělem hrdiny nakonec převládá prostý soucit nad oddaností k vlasti. Druhý film Duncana Jonese je i přes slabší dialogy a chudší vizuál plnohodnotným důkazem toho, co mnozí předpovídali už po jeho výletu na měsíc: skomírající žánr filmové sci-fi dostává v jeho osobě invenční vzpruhu.

02320497.jpeg

Zdrojový kód působí jako moderní, svěží a nápaditý film, vkusně ukotvený v té nejlepší hollywoodské tradici.

Hodnocení: 80 %

autor: Vít Schmarc
Spustit audio