Zemřel tvůrce Hrobu světlušek Isao Takahata. Jeho filmy posouvaly hranice anime i studia Ghibli

Když v roce 1985 zakládali studio Ghibli, bylo Mijazakimu 44 let a Takahatovi rovných 50. Mijazaki měl v té době čerstvě za sebou fenomenální úspěch se svým zlomovým filmem Naušika z Větrného údolí. Předcházela mu dlouhá léta pracného stoupání po hierarchickém žebříčku japonských animačních studií jako Tóei Animation nebo Nippon Animation, kde pracoval nejdřív jako řadový animátor a posléze i jako režisér a scenárista.

Mijazakiho služebně starší kolega Takahata měl za sebou mnohem pestřejší kariéru. Takahata nikdy nepracoval vyloženě jako animátor. Ve zmíněném věhlasném studiu Tóei nejprve několik let zastával post asistenta režie a brzy se mu podařilo dostat se k samostatnému režírování. Jeho debutová pohádková fantasy Horus, princ slunce z roku 1968 je dnes považovaná za klasiku anime, která do japonského animačního průmyslu vnesla dospělejší styl, propracovanější animaci a důmyslnější psychologii postav. Ve své době to ale byl problémový projekt a natáčení se vleklo dlouhé tři roky. Když byl film konečně uveden do kin, finančně totálně propadl. Takahata byl následně ze studia Tóei propuštěn a spolu s ním se na dlažbě ocitlo několik dalších klíčových animátorů, kteří na filmu pracovali, včetně Mijazakiho.

Na emocionální houpačce

Z toho, co vypadalo jako konec slibné kariéry, se vyklubal začátek jednoho velmi úspěšného přátelství. Mijazaki a Takahata totiž v 70. letech spolupracovali na řadě výrazných projektů pro jiná studia, ať už to byly televizní seriály Lupin III, Heidi, děvčátko z hor nebo Future Boy Conan, či film Panda a malá panda. Takahata pak na začátku 80. let vytvořil – bez Mijazakiho asistence – vynikající adaptaci pohádkového příběhu Cellista Gauche od spisovatele Kendžiho Mijazawy. Film vyprávěl příběh o cellistovi ve venkovském orchestru, který nemá jako muzikant úspěch mezi lidmi, ale pomáhá v nesnázích místním zvířátkům.

Nejvýraznější éra tvorby ale čekala na čerstvého padesátníka Takahatu až ve studiu Ghibli. Studio vzniklo hlavně jako svobodný prostor pro projekty obou filmařů, ale během let se proměnilo v dílnu, jejíž produkce je ostře sledovaná nejen v Japonsku, ale po celém světě. Hlavní podíl na tom měl Mijazaki se svými slavnými filmy Můj soused Totoro, Princezna Mononoke nebo Cesta do fantazie. Takahatův první film pro Ghibli je jeho dodnes suverénně nejslavnější dílo – adaptace protiválečné povídky Akijukiho Nosakiho Hrob světlušek. Zdrcující a dojemný příběh o dvou malých dětech, které na konci druhé světové války osiří a musí se protloukat zbídačeným Japonskem na vlastní pěst, dnes slouží jako častá připomínka toho, že animované filmy nemusejí být jen neškodná dětská zábava. Takahata používá hodně realistický kreslířský styl a techniky převzaté z hraného filmu, ale právě animovaná forma dodává jeho tragickému příběhu na emotivní naléhavosti. Hrob světlušek byl v roce 1988 uveden do kin společně s Mijazakiho optimistickou pohádkovou klasikou Můj soused Totoro, takže japonští diváci tehdy od studia Ghibli dostali hodně vychýlenou emocionální houpačku.

Další Takahatovy filmy jsou snad ještě osobitější. V Only Yesterday z roku 1991 vystavěl lyrickou a nostalgickou poctu japonskému venkovu. O tři roky mladší Pom Poko je geniálně jízlivá bajka o jezevcích tanuki, kteří se podle japonských legend dokáží proměňovat v jiné bytosti. Film nese jasné ekologické poselství. Jezevci se totiž vydali do boje s lidmi rozhodnutými vykácet jejich les a postavit tam sídliště.

Můj soused Takahata

V roce 2005 se Takahata dožil sedmdesátky. Ve světě neplatil za hitmakera srovnatelného s Mijazakim, ale znalci animovaného filmu ho oceňovali o to víc za originalitu. Když v roce 2008 po sedmileté pauze ohlásil, že začíná pracovat na novém filmu, málokdo čekal víc než lehce unavené připomenutí Mistrova úctyhodného odkazu. Když se v roce 2013 jeho poslední film Příběh o princezně Kaguje konečně objevil v kinech, ukázalo se, že Takahata vytvořil zdaleka nejpůsobivější dílo studia Ghibli za řadu let. Adaptace folklorního příběhu o promrhaném životě princezny s nadpřirozenými schopnostmi je působivou melancholickou baladou s feministickým tématem. Unikátní je film vybarvený tlumenými pastelovými barvami i animačně – Kaguja je kreslená stylem připomínajícím klasické japonské umění.

Isao Takahata|foto: ČTK/AP/Shizuo Kambayashi

Skomírání studia Ghibli se se smrtí Takahaty ještě víc prohloubí. Značka spojená hlavně se jmény Mijazakiho a Takahaty se definitivně ocitla bez jednoho z jejích velkých autorských pilířů. Firma už před několika lety ohlásila, že končí s produkcí vlastních filmů. Mijazaki, který v posledních deseti letech opakovaně odchází do důchodu a zase se z něj vrací s novými projekty, nicméně v současné době připravuje další ze svých posledních filmů – Housenku Boro. Ghibli se také poslední dobou snažilo vychovat si novou generaci režisérů v čele s Hiromasou Jonebajašim a Mijazakiho synem Gorem. Oba ale vytváří spíš filmy vzorně naplňující očekávání spojená se značkou Ghibli, než že by se ji snažili někam posouvat. Právě to byla celoživotní snaha Isao Takahaty, tvůrce, který už od svého debutu posouval japonský animační průmysl svými odvážnými, nekonvenčními vizemi.