Ženy trpí migrénami až třikrát častěji než muži. Vědci řeší, jakou roli v tom hrají hormony

Strach z banánů švédské ministryně odhalil švédský bulvární deník Expressen. V několika e-mailech, které měl k nahlédnutí, zaměstnanci Branderbergové výslovně žádají, aby byly před oficiálními návštěvami odstraněny všechny banány. „Paulina Brandbergová má silnou alergii na banány, proto bychom uvítali, kdyby v místech, kde bude pobývat, nebyly žádné banány,“ uvádí se v jednom z e-mailů ministerstva adresovaných norské justiční agentuře před VIP obědem.

Sama Branderbergová k tomu řekla, že se jedná o druh alergie. Přitom v roce 2020 sama na Twitter napsala, že má tu „nejpodivnější fobii na světě, a to z banánů“, příspěvek ale později smazala. Informuje o tom server Politico.

Banánofobii může vyvolat pohled na toto ovoce nebo jeho vůně. Stejně jako u jiných vzácných fobií není vždy snadné určit konkrétní spouštěče, odborníci však naznačují, že příčiny mohou být často spojeny s zážitky z dětství.

Incident se stal 3. listopadu. Lily z Hertfordshiru letěla společně s dalšími lidmi z londýnského letiště Stansted do tureckého Bodrumu. Podle BBC si objednala sendvič s tuňákem za 9 liber (v přepočtu za 272 korun). Odmítla jej ale zaplatit poté, co vyhodnotila, že je uprostřed stále zmrzlý.

Letecká společnost ale na zaplacení trvala, protože žena už otevřela obal, ve kterém sendvič byl. To situaci ještě víc vyhrotilo. Po přistání se Lily a její dcera setkaly se čtyřmi ozbrojenými policisty, kteří je vyvedli z letadla. „Zavolali policii. Ne jednoho, ale čtyři policisty,“ řekla Lily v pořadu BBC. „Byla jsem v šoku, říkala jsem lidem: Myslím, že mě zatkli kvůli sendviči.“

Podle letecké společnosti byl ale problém i v tom, že Lily konzumovala vlastní alkohol. „Jako letecká společnost s akcentem na rodiny přistupujeme k takovému chování s nulovou tolerancí a dáváme jasně najevo, že zákazníci nemohou během letu konzumovat vlastní alkohol,“ uvedl mluvčí společnosti Jet2.

Žena konzumaci vlastního alkoholu popírá. S dcerou si prý každá koupily dvě vína, ale až na palubě. Ačkoli nebylo vzneseno žádné obvinění, dcera Lily zaslala společnosti Jet2 formální stížnost, v níž kritizovala její chování a řešení situace. Letecká společnost mezitím nadále trvá na tom, že se ničeho nedopustila.

Tvrdí to nová studie publikovaná v časopise Evolutionary Anthropology. Podle ní jde o praktiku spojenou s péčí o srst. Šimpanzi a další lidoopi pročesávají srst svých společníků prsty a rty z ní odstraňují nečistoty. Výzkum naznačuje, že lidé zdědili pozůstatek tohoto rituálu. Informuje o tom server El País.

Dřívější teorie se domnívaly, že jde o pozůstatek instinktivního sání, kterým miminka získávají mléko od matek. Jiní vědci se domnívali, že jde o chování, které se vyvinulo v dobách, kdy matky předžvýkávaly potravu svým dětem, aby ji pak předaly z úst do úst.

„Všechny tyto předpoklady mohou být platné, ale většina z nich těžko vysvětluje způsob, jakým se líbáme. Jde o jiný kontext a funkci,“ reaguje na předchozí teorie evoluční psycholog Adriano R. Lemiera.

Laboratoř, kterou vede, má na starosti sledování evolučního původu nejzvláštnějších lidských praktik či vlastností, od tance až po představivost. Líbání je jednou z nich. „Když se nad tím zamyslíte, je to poněkud zvláštní způsob projevování náklonnosti. Přikládáme rty k sobě a děláme sací gesta, která jsou náhodná a intuitivní,“ uvedl pro El País.

Podle Lameria tím, že našpulíme rty a olízneme někoho jiného, napodobujeme chování, kterým jsme si jako opice odstraňovali parazity ze srsti. Péče o tělo je ve světě primátů důležitým rituálem. Kdykoli opice najde něco, co chce odstranit z kůže druhého primáta, obvykle to zlikviduje tím, že to z jeho těla vysaje. Praktika je polibku velice podobná.

Když se tedy navzájem líbáme, budujeme a posilujeme pouto s někým jiným, podobně jako jsme to kdysi dělali při rituálech péče.

Na rozdíl od hub shiitake, enoki a nameko, které rostou ze substrátu, vyrostou lanýže pouze v mykorhizní symbióze se stromy, vysvětluje Science Japan. Výzkumná skupina využila poznatky získané při umělém pěstování hub matsutake (čirůvka větší). Stejně jako lanýže jsou totiž mykorhizní.

Výzkumný ústav lesnictví Jamanaši ve spolupráci s Organizací pro výzkum a správu lesů ve městě Tsukuba v prefektuře Ibaraki o úspěchu informoval 1. listopadu, píše server The Japan Times. Přestože černé lanýže v Japonsku přirozeně rostou, metody jejich pěstování stále nejsou dostatečně rozvinuté. V současné době je japonský domácí trh závislý na dovozu.

V roce 2018 připojili výzkumníci výtrusy asijské odrůdy černého lanýže k pětapadesáti sazenicím kaštanu a spolu je vysadili na dvou testovacích místech v prefektuře Jamanaši. Letos v září, šest let po výsadbě, vědci úspěšně vypěstovali 12 černých lanýžů o celkové hmotnosti 200 gramů. Genetická analýza potvrdila, že skutečně pocházejí ze spor naočkovaných do kaštanů.

V budoucnu chce výzkumná skupina dále rozvíjet technologii k zajištění stabilní produkce lanýžů a zároveň bude ověřovat, zda houby rostou na stejných místech nepřetržitě každý rok.

Spodní osvětlení těchto návnad narušovalo schopnost žraloků vidět siluety proti slunečnímu světlu. Snížilo to rychlost, s jakou žraloci napadali umělou kořist. Čím jasnější světla byla, tím účinnější byl výsledek, popisuje britský Guardian.

Hlavní autorka studie doktorka Laura Ryan z Macquarie University v Sydney uvedla, že žraloci bílí se zřejmě řídí tmavou siluetou na světlém pozadí. Nová studie se zabývá tím, zda lze jejich reakce změnit osvětlením objektu. „Pokud je objekt světlý na tmavém pozadí, nezdá se, že by to identifikovali jako kořist,“ řekla Ryan.

Její předchozí výzkum také naznačuje, že útoky velkých žraloků na lidi mohou být způsobeny záměnou kořisti. Paryby mají nižší schopnost rozlišovat tvary a detaily než lidé. Nemusí být proto schopni rozeznat tuleně od plavců nebo od lidí pádlujících na surfu.

Vědci z Macquarie University v Sydney provedli studii v jihoafrickém Mossel Bay a výsledky publikovali v časopise Current Biology. Během testování vláčeli návnady za lodí po dobu několika desítek hodin a měnili množství světel na spodní straně potenciální kořisti, uvádí server BBC. Úspěch zaznamenali v momentě, kdy světly pokryli celou návnadu. Protože to však není pro surfovací prkno praktické, experimentovali s různými možnostmi osvětlení, včetně pásů LED světla. Jak se ukázalo, mají podobný odrazující účinek.

Tým v současné době testuje prototyp surfovacího prkna s namontovaným osvětlením. Je ovšem zapotřebí dalšího výzkumu, aby se zjistilo, zda mají světla stejný účinek na chování žraloků jako nepohyblivé návnady a zda jsou světla účinná při odrazování i jiných druhů žraloků. Pokud se prokáže, že je tento výzkum účinný, mohl by pomoci snížit počet útoků žraloků na lidi provozující sporty na prkně.

„Subway Therapy“ je umělecký projekt umístěný v průchodu pod 14. ulicí v Greenwich Village. Lidé mohou zapsat své myšlenky na barevné lístečky a doplnit tak koláž nadějí, frustrací a úvah, vysvětluje web Euronews. „Lidé přijdou, chvíli tam stráví a pak za mnou chodí a řeknou: Wow, to je úžasné. Zlepšilo mi to den. Zlepšilo mi to týden. Opravdu jsem to potřeboval,“ říká tvůrce projektu Chavez.

Umělec svůj nápad poprvé zrealizoval v roce 2016, několik dní po vítězství prezidenta Donalda Trumpa nad Hillary Clinton v prezidentských volbách. Projekt ze své podstaty není politický, jeho současné uvedení ale na politické podněty reaguje. Právě po letošních polarizujících prezidentských volbách, v nichž Donald Trump porazil demokratickou kandidátku Kamalu Harris, nachází Newyorčané jedno z východisek emocí právě na stěnách stanice metra, napsal server FOX 5 New York. „Lidé toho mají hodně na srdci. Prostě se zastaví. Rychle ze sebe něco dostanou a pak jdou dál,“ dodává nadšeně Matthew Chavez.

Hraniční spory mezi Indií a Čínou, dvěma jadernými mocnostmi, se táhnou už desítky let. Indický novinář Pallava Bagla teď ale upozornil na nový aspekt tohoto konfliktu – přírodní síly. Ve své reportáži pro televizi NDTV tvrdí, že Indie ztrácí půdu ve prospěch Číny kvůli pohybu zemských desek. Informují o tom i některá další světová média jako web Deutsche Welle. 

Zemská kůra je tvořena deskami, které se neustále pohybují. Tento proces, známý jako desková tektonika, se odehrává v horizontu milionů let. Indická deska se pohybuje nejrychleji na světě. Už před 50 miliony let se srazila s eurasijskou deskou, což vedlo například ke vzniku pohoří Himálaj. Tento pokračující pohyb ale také způsobuje, že Indie se každoročně posouvá o asi pět centimetrů pod eurasijskou desku, tedy směrem pod Čínu.

Podle odborníků, jako je Sabrina Metzger z Německého výzkumného centra pro geovědy, ale není důvod k panice. Rychlost pohybu desek se postupně zpomaluje a jednou se úplně zastaví. Mnohem horší hrozbou pro Indii je podle ní budoucí nárůst hladiny moří, která jednou můžou zaplavit níže položená území. Právě toto riziko by mělo být podle vědců prioritou pro indickou vládu i globální klimatické politiky.

Od roku 2003 bylo v okolí českých silnic vykáceno podstatně více stromů, než kolik se jich podařilo vysadit, napsal web Ekolist. Ekologická organizace Arnika dodává, že za každé tři vykácené stromy přibyl jen jeden a půl nového, což podle odborníků dlouhodobě ohrožuje biodiverzitu i kvalitu krajiny.

Kácení probíhá zejména kvůli bezpečnosti provozu, stavebním projektům a zdravotnímu stavu stromů. Nejhorší situace je podle dat Arniky v Královéhradeckém kraji, kde v loňském roce vykáceli více než 5000 stromů, vysadili ale pouhých 169. Naopak nejméně se u silnic kácí v kraji Libereckém a Moravskoslezském.

„Stromy podél cest nejsou jen krajinotvorným prvkem, ale plní i důležité ekologické funkce. Poskytují stín, regulují teplotu a zlepšují mikroklima,“ vysvětluje Marcela Klemensová z Arniky. Problém s úbytkem stromů tkví podle organizace nejen v nedostatečné výsadbě, ale i v péči o nové stromky – až 60 % sazenic bez potřebné údržby uhyne.

Zlepšit situaci by mohla novela zákona z července letošního roku, která umožní sázet stromy blíže k silnicím. Podporu slibuje také Národní plán obnovy přírody, jenž má mezi cíli i zvýšení počtu alejí. A péče o stromy podél silnic patří také mezi priority Národního akčního plánu adaptace na změnu klimatu, který vláda průběžně aktualizuje.

Před pěti lety vzbudil Hvaldimir, ochočená běluha, pozdvižení, když se objevil u norského pobřeží. Kytovec měl na sobě postroj s držákem na kameru a nápisem „Equipment St. Petersburg“. Spekulovalo se tedy, že se jedná o zvíře zapojené do špionážního projektu ruské armády. Podle bioložky Olgy Shpak ale Hvaldimir nesloužil jako „špion“, ale spíš jako „strážce“ ruské vojenské základny v Arktidě. Informovaly o tom weby BBC a The Guardian.

Velryba byla původně odchycena v roce 2013 ve volné přírodě u pobřeží ruského Dálného východu. Po výcviku v delfináriu v Petrohradu ji přesunuli do vojenského programu. „Byl chytrý, ale také trochu chuligán, takže nikoho nepřekvapilo, že se rozhodl uniknout,“ říká Olga Shpak. Hvaldimir se po svém útěku objevil u norského přístavu Hammerfest. Místní i turisty fascinoval svou přátelskou povahou, nechal se krmit, a dokonce lidem vracel předměty spadlé do moře.

Hvaldimir pak strávil několik let cestováním podél norského pobřeží a v květnu 2023 byl spatřen až ve vodách Švédska. Tragický konec znovu nabyté svobody nastal v září 2024, kdy bylo tělo běluhy nalezeno u norského města Risavika. Nabízí se otázka, jestli zvířecího dezertéra dohonila dlouhá ruka Putinova Ruska, pitva ale nakonec ukázala, že zemřel poté, co se mu v tlamě zasekl klacek.

Hvaldimirův příběh si podle deníku The Guardian mohou diváci připomenout v novém dokumentárním filmu Tajemství špionážní velryby od režisérky Jennifer Shaw.